Jako malí milujeme všechno, od člověka po sníh, Slunce, strom nebo housenku, i to běhání po venku. Milujeme i to, co nemáme v oblibě mnoha způsoby, ale přesto milujeme. Jenomže pak se učíme nenávidět a zříkat se našich vášní. Když vypadneme ze školy děsí nás celý svět kvůli našim představám, že nejsme dost dobří, protože neodpovídáme tabulkám. Že nám nikdo nepomůže, že jsme na všechno sami, přesně tak jak nám to říkali v lavici. Je to jak semínko nenávisti, které bylo zasazeno do naší dokonalosti. Jenže nemůžeme věřit všemu a všem. Utápíme se ve větách, to říkal ten, a že prý máme udělat tohle a tamto... Je to jen přehazování zodpovědnosti na ostatní, jenže hádejme co, přesně tak se to prý dělá, nebo ne? Přece učitel má vždycky pravdu, a o náš názor se nikdo neprosil. Navíc na to není čas. Chceme-li překlad, pak stačí jedna věta: Nemáš právo mluvit, kámo. Jenže ten utlačovaný vnitřní poci...