tak často ti chci říct, ať už mi prosím nepíšeš...
Snad mi odpustíš mou naivitu
že občas sním
o našem společném bytu v dodávce
a o dalších západech slunce na lávce přes řeku.
Občas se prostě děsím tvého vděku,
neboť mi hraješ do karet,
což mi dává tu falešnou naději,
že bys přeci jen odhodila můj baret
a přiblížila se k mým citům.
Kdy už to vzdám?
Kdy konečně vykročím k opětovaným zítřkům?
Komentáře
Okomentovat