tak často ti chci říct, ať už mi prosím nepíšeš...

Snad mi odpustíš mou naivitu

že občas sním 

o našem společném bytu v dodávce 

a o dalších západech slunce na lávce přes řeku.


Občas se prostě děsím tvého vděku,

neboť mi hraješ do karet, 

což mi dává tu falešnou naději, 

že bys přeci jen odhodila můj baret 

a přiblížila se k mým citům.


Kdy už to vzdám?

Kdy konečně vykročím k opětovaným zítřkům?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Průvod přátel

Dětský svět

Je čas jít dál!

Tým

Vypravěč

Smrtelník

Dělám, co prý nemám