tak často ti chci říct, ať už mi prosím nepíšeš...

Snad mi odpustíš mou naivitu

že občas sním 

o našem společném bytu v dodávce 

a o dalších západech slunce na lávce přes řeku.


Občas se prostě děsím tvého vděku,

neboť mi hraješ do karet, 

což mi dává tu falešnou naději, 

že bys přeci jen odhodila můj baret 

a přiblížila se k mým citům.


Kdy už to vzdám?

Kdy konečně vykročím k opětovaným zítřkům?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Slohovka pro Ježíška

disciplína

Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 12. část - taxi a stres na hranicích, cesta domů

Nelze předvídat vše

Změna je život

Hlad