jsou chvíle, kdy to nedávám

Někdy mi to srdce chybí tak moc,
že prahnu žízní utopen v láhvi okurek.

Nechci aby mě ostatní litovali,
nechci, aby na mě zírali.

A nejhorší na tom vlastně je,
že nechci nic.

Ani ten prach od popelnic
Ani ten líc věci,
když se bolest vrací o půlnoci.



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

jednou přestanu jenom přežívat

Šumava

Úsměv na rtech

Myslíš si, že mě znáš?

Když vzduch voní