Já živel - Peddy 33

Občas se v nás něco zlomí, něco nehmatatelně reálného co nevíme, jak úplně popsat. A ne vždy to bývá špatné. Někdy je to totiž překročení   hranice  na druhou stranu,  kde už nevládne věta: " Tohle nikdy nedostanu ". Občas i kyvadlo přetne jámu a ta se rozsype na pytle štěstí. Možná je   to je n   ta sebehodnota , co obejme každý dotaz, daruje mu pochopení a uzná jeho váhu na práhu rozuzlení.

Stojím na prázdném nástupišti kolem plno obav ale dobré vychování mi říká, tak je přeci pozdrav. A tak je zdravím, zatímco pořád stojím, i když se snažím pohnout z místa. Budoucnost mi mává ve stylu hastala vista akorát bez toho baby. Protože baby přece nesedí v koutě, ovšem já tam stále ještě stojím. A když se proderu přes prázdné nástupiště do vlaku, který nezastavuje, neboť má pár let zpoždění,  tak se stále vidím na každém nástupišti,  jak tam stojím. Po čase se mi přeci jen podaří vyskočit, i když nechci, i když se držím zuby nehty dveří, které někdo drží a říká, že "pojede další". Dostávám opakovaně tu samou lekci a tak střídavě postavám a jezdím spoji, které se zpoždění bojí. Nikdy mě nenapadlo se zkusit otočit, neboť nám všem lžou do očí, že běžící realita, tedy jedoucí vlak je jediným prostředkem v pohybu vpřed. Chůze prý funguje stejně, akorát neuháníš v jednom hejně vrabců. Protože když se otočíš a rozhlédneš se  zjistíš, že všude kolem je plno .... . .. .... s...

Termín:  22.8. - 2.9. 2021 cesta: Dealu Stefanitei --> Magura Ilvei  - cca 89,3 km, 9 dní terén (1 den silnice), krosny (cca 28kg) účast:  Majda, Barča,  Klárka,  Já Pěší trasa v pohoří Rodna (Munții Rodnei): Výprava do Rumunska o hodinu vpřed - trasa (bude brzy) 22. 8. 2021 Jelikož vlak do Budapešti nám měl odjíždět 23.8.2021 ráno v 7:22 z Prahy, rozhodli jsme se den před tím přespat právě v Praze, abychom nemuseli vstávat ve 4 hodiny ráno. Díky Majdy a Klárky studiu v Praze jsme tak měli možnost přespat u Majdy na bytě. Navíc se nám nepodařilo sehnat si rumunskou měnu, a tak jsme spoléhali, že to taky nějak vyřešíme ten den před oficiálním odjezdem v Praze.  Brzo ráno mě vzbudil zvonek, u dveří, ale nikdo tam nestál, a tak mi došlo, že se žene docela velká bouřka. Občas se nám doma totiž stává, že pár minut před bouřkou se mění ve vzduchu elektrický napětí, tak nám to spouští zvonek. Dokonce se tohle ráno stalo, že nám 2x vypadla díky bouřce ...

Vidět tě znovu stačilo by mi vidět tě znovu. Jen jednou, možná dvakrát. Nebo tolikrát, kolikrát by ti to přišlo akorát. A já se pak přestanu zvát tam, kde mě nechtějí, a pak potají se vypařím za tebou. Za mojí jedinou chtěnou kletbou, ze které se nebudu chtít probudit  bez tvého polibku.

Tahle bonusová podívaná vznikla, díky pohotové Majdě s mobilem v ruce. Aneb občas je dobrý vidět sám sebe v krizové situaci a zhodnotit svá rozhodnutí později s nohama v teple a především v tomhle případě v čistotě. 😉😅 video zachycuje událost ze zápisků: Vandr na hranicích Slovenska 10. část - Klárky den čistého prádla a cesta domů

Konečně volná ta věčně zábraná lavička odvahy a ta její ocelová lana objala veškerou zbylou pýchu hříchů, jenž už nemají moc nad mými činy.  Nepokoušej se zakročit. Tenhle falešný pocit viny, za moji svobodu už nevyměním. Máš jinačí funkce  než dávat nesmyslné sankce na moje zkušenosti. A proto ti odpouštím ve vší přítomnosti. Díky ego pojďme se spolu sžít jako "my" uvědomělý  si svých rolí.

Někdy to nefeeluju někdy to prostě pustím k vodě  a vykašlu se na lodě. Někdy to není ono  i když to není špatný, jen je to prd platný. A někdy to je prostě  Wow! Je to nepopsatelný, je to neuvěřitelný. Je to lepší než si vůbec dokážu představit. A pak se mi nechce vůbec zastavit a jen být. 

Slabost si žádá silné tělo, aby přežilo to nejlepší, neboť po dešti zůstává kalný povlak. Je to cyklický proces čištění koberců, na kterých bylo vyplaveno ze začátku pár ledoborců. Po datu užití nechte ztroskotat  tam, kam slunce nedohlédne, neboť ve dne je to snadné, těžko na vás loď spadne,  když řeky se vylévají z koryt až v noci a to zpravidla před Vánoci, obdobím klidu a bezpečí. Člověk by řekl hurá, úzkost bere do zaječí, ale opak je ironií né pravdou, když jen jednu stránku považujete za vadnou. Nejde o černou nebo bílou, dobro a zlo, aby se ukázalo, že výsledek je hlavní prostředek k manipulaci davu bez okovů. Jediné k čemu to směřuje, je změna jména. Ale podstata zůstává stejná, strach bohužel vládne světu. . .

Bílý papír protíná to teskné ticho propiska se povaluje stranou a moje mysl váhá nad tím, co už je vlastně za hranou... Zaprášené řádky jsou ještě na svobodě nesvázané mocnými písmeny jenž vždy lobují pro změny. Stolek očekává další zářez do letokruhů, že dnešní svět nám nikdy nepůjde k duhu. Papír nedočkavě doufá, že bude pokřtěn a konečně získá modrou krev pro sebe.  Díky ní dokáže ožít aspoň na pár okamžiků  v naší mysli mezi skládkami střípků derealizací našich já. A tak zavírám sešit  a s klidným výdechem  překvapivě nepřidávám ani řádek. Dneska to bylo divný. Bylo to totiž fajn, a tak si ten den jen skromně vychutnám. 

Miluju  cesty bez konce Všechny pokličky bez hrnce Hudbu  bez not a  pěší túru  bez bot Vůni letních  rán po bezesných děsivých nocích Tmu padající do mlhavých  dnů Stoličky od pián a kreslené ručníky ve vlacích Miluju  všechno, co postrádá  logický smysl . Všechno, co by bylo prvoplánově prospěšné. Přesně, třeba třešně, nesnáším je, ale v určitých nesmyslných formách jsou zkrátka dokonalé ... 

Uprostřed napnuté plachty, jenž udává směr začátků a konců sedí moucha. Sedí a vyčkává na mě, na tebe na padoucha, jenž srdce zatlouká do dubových stožárů důvěry, že veškeré podpěry jsou stejně důležité jako ty okamžiky neodžité. Spi, jen spi dál, neb vážně nechceš přebírat zodpovědnost za ten randál v duši. Slyšíš to? To jsou řetězy tvých slibů, že už nikdy nepřijmeš návštěvu v oděvu, jenž nemá opravdovost pod kůží lesku, jenže ty radši vzýváš stezku útěku a odloučení... Slyšíš? Uteč jinam. Ne, dnes zůstanu stát aspoň na vteřinu a uvidím, co se stane. A ty satane mlč, vím, že naše cesty jsou dané... ...ale dávám si pauzu.

Už mi padají víčka a ty ještě hlídáš posledního sýčka. Úklon, pirueta a klička do peřin a těch pozdních vin jako mladý Aladin. Podzimní vůně hlíny čeká na trhliny babího léta, které ani nedorazilo na scénu...

Svět je krásný místo pro život, ale peklo z něj dělá lidská mysl. řekl Přemysl a šel orat...  

Kolik Vánoc nám ještě zbylo, kolik let se už vypařilo?  Kolik pádů jsme vlastně zvládli, když to mládí okolí vadí. Možná ty rána trpkých čajů nás tvoří víc než si chceme přiznat. A ty jizvy z vlastních bojů nám dávají sílu se v životě vyznat. Kdo ví, co vlastně chceme, když to často sami ani netušíme. Snad pocit svobody a bezbřehosti v naší vlastní hlavě. Ale sebevětší utrpení, ztráta či trauma tě neudělá silnějším, dokud si nedáš novou šanci. Až pak se z toho máš šanci vyhrabat.... a ten proces  tě neučiní možná silnějším, ale zkušenějším.  Možná nebudeš šťastnější,  ale třeba otevřenější k soucitu  a pochopení sám sebe a možná i druhých. A nebo taky ne. I to se může stát.