Italský vandr 9. část - magická noc a cesta domů

Termín:  13.8. - 21.8. 2019
cesta: Celano Ovindoli --> Avezzano, den v Římě 
 -  přes Sirente - Velino (kaňon Gole di Celano, Monte Velino 2486 m n. m.)
 - cca 73 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Vítek, Klárka, Já

Celkový souhrn: Italský vandr  - WONDERSONG (video)
Předchozí část: Italský vandr 8. část - všechny cesty vedou do Říma


21.8.2019

Když jsme nastoupili do vlaku, poskládali jsme se do kupé, jak se sluší a patří. Jo přesně jak to říkám, sluší se dát ty největší zavazadla nahoru, aby lidé mohli pohodlně cestovat. Když jsme akorát dosedli na naše sedačky, tak přišli ještě dvě postarší dámy s kufry, že cestují s námi v kupíčku. Jasně že jsme nevěděli, co nám říkají, protože to byli Italky, ale tohle byla ta magická noc, kdy jsme všichni mluvili rodným jazykem, a přesto jsme si úplně dokonale rozuměli.

Věc se měla totiž tak, že jsme museli své krosny sundat, udělat jim prostor na jejich kufry u okna, které jsme tam také umístili.

I když je to nelogický pravidla jsou jasná, respektovat číslo místenek. 

Fajn, v tu chvíli si řikáš, ok měli na to právo a navíc pomoct s kufry je tak nějak slušností, když s vámi jedou dalších třeba 12 hodin. Takže jsme si dali dvě krosny na zem pod nohy, přestože ty kufry by se tam vešly lépe.

Vypadalo to, že už bude konečně klid. Ovšem asi po 2 hodinách, kdy jsme všichni uvažovali o tom, že už budeme spát, se dámy rozhodli, že by nakonec bylo lepší, si sednout ke dveřím, kdyby se jim v noci chtělo náhodu na záchod. Takže jsme si zase přesedali a přendavali kufry od okna ke dveřím... Což už Klárka nevydržela a na féra si sundala boty: 

 „Jako tohle už je přes čáru, ať si taky užijou, když my si máme užívat s nimi...” 

Když už tohle pronese někdo jako Klárka, tak to je co říct. Jelikož Klárka je doslova ten nejvíc mírumilovenej člověk se srdcem na dlani v naší partě. Před námi bylo ještě spousta hodin ve vlaku, a tak jsme si taky udělali pohodlí a sundali si boty všichni. Né že bychom byli nějaký nevychovanci, ale situace si to zkrátka žádala. Zaprvé to byla úleva a za druhé už jsme toho měli taky dost. Jasně, že jsme pak věděli, o čem vedly ty dvě dámy konverzaci, protože naše aroma bylo velice výživné.

Ráno když jsme se postupně nějak probrali, tak se naše dvě spolucestující vystřídali na záchodě, kde se převlékly do jiného oblečení a pustili si nějaký italský vypalovačky přes celé kupíčko. Myslím, že naše nadšení dokonale shrnula jednou větou Klárka: 

 „No to snad už ne tohleto, to se mi snad zdá ...” 

Do Vídně jsme dorazili všichni zdraví s pořádně prověřenou trpělivostí a tolerancí. Zde jsme měli zase nějaký časovou rezervu, protože vlak nám jel do Prahy až v 11:10. I se zpožděním jsme měli něco přes hodinku do odjezdu, a tak jsme hladoví vrazili do Billy. A protože jsme věděli, že při přestupu v Praze nebude čas, nakoupili jsme si jídlo na celý den.

Co byste čekali, jakožto správní Češi, Majda vzala útokem uzeniny, kde si koupila řízky v housce a Klárka neodolala Plzeňské „dvanáctce” (nebudme se hádat o tom, jestli to je nebo není dvanáctistupňové pivo). Já zas nepohrdla chessecakem, protože takovou chuťovku prostě za euro a půl tam nemůžete nechat. Vítek se taky nešetřil, jelikož měl největší nákup ze všech. Prakticky jsme tam utratili zbylá eura až na mě, což nás vlastně potom ve vlaku zachránilo.

Když není pořádnej oběd, tak aspoň pořádnej dezert.

Ve vlaku jsme si dopřáli té psychické pohody, že jsme ty naše šílený plány zase zvládli, živí a zdraví, i když to tak vůbec ze začátku nevypadalo. Celé naše zhodnocení jsme zapili, neboť Klárka vytáhla ten 4 pack Plzně.

Jsme prostě z Plzně.

Asi v půlce jízdy dorazil průvodčí, kterej byl teda asi tak asertivní jako Baník na Spartě. 

Ještě něž přišel k nám, tak se ho nějaký cestující ptal, jestli sedí na správném sedadle podle jízdenky. Tenhle „milej” průvodčí tam z něj udělal pitomce, jestli umí číst, a ať si ten kufr dá laskavě do úložného prostoru uprostřed vagónu, jelikož částečně zasahoval do uličky.

Když kontroloval naše jízdenky, požadoval po nás ještě nějaký potvrzení na ty naše mezinárodní s Vítkem. Vítek mu říkal, že to jsou mezinárodní jízdenky, a že po nás nikde ještě nic nechtěli. Chtěl prostě ještě 20 euro za oba. Vítek chtěl teda aspoň vysvětlit, proč máme platit ještě prachy navíc, což se nestalo. Jediný, co z toho týpka vypadlo totiž bylo:

 „No disscusion, this is right.” 

Takže jsem vytáhla má zbylá eura, kterých bylo naštěstí něco málo přes 20, abychom mohli v klidu pokračovat v jízdě.

Do Prahy jsme přijeli s 20 minutovým zpožděním, jak jsme předběžně očekávali, a tak jsme šli rovnou na nástupiště na vlak do Plzně, který odjížděl v 15:07. V západním expresu jsme si dali ještě šňupací tabák na rozloučenou s letošním vandrem. Někde za Berounem ovšem ještě ve vlaku hlásili, že v příští zastávce vlak končí, aby jsme vystoupili a použili náhradní dopravu. Tohle nás dost rozesmálo, protože dneska nás už nemohlo nic překvapit po jízdě z Itálie a po příplatku 20 eur v Rakousku. Za 10 minut nás kontrolovala průvodčí, která o výluce neřekla ani pumpička, a tak jsme jen zkontrolovali, jestli v další stanici náhodu nevystupuje nějak moc lidí a s dobrou náladou pokračovali dál.

V Plzni jsme se narychlo rozloučili s Vítkem, kterej už měl domluvenej s kámošem klobásu a pívec za 60 kaček a my si dali klasickej sprintík přes nádraží na vlak směr Nepomuk. Ve vlaku jsme zabrali dvě čtyřky, jelikož ty nový vagóny soupravy RegioPanter, mají nástavce na zavazadla jen na okrasu.

V Blovicích se od nás odpojila Klárka a já s Majdou jsme vystoupili nakonec o stanici dřív než v Nepomuku, aby jsme mohli jít domů přes louky a né po silnici. Samozřejmě jsme to střihli zkratkou přes pastvu, za kterou už nás čekala Majdy rodinka. Při průchodu jsme nepotkali jedinou krávu, nicméně jsme je nakonec střetli všechny, jelikož byli všechny seřazený v rohu pastvy, kam jsme měli namířeno. Museli jsme je radši obejít oklikou podél řeky, protože se rozešli proti nám, takže vzrůšo do poslední metrů naší výpravy.

Dalo by se říci, že to byl rozhodně nejintenzivnější vandr, na kterém jsme dosud byli. Závěrem snad jen dodám, že jsme všichni vděční za to, že jsme měli šanci poznat Itálii. V srpnu totiž ještě nikdo neměl ani tušení, že se za pár měsíců bude v karanténě skoro celý svět kvůli pandemii koronaviru, a že právě Itálie bude jednou z nejpostiženějších zemí.

Klárka kreslí plátěnky na přání a tady je jedna tématická ;)

tvoříme si placky na památku :)

Pěší trasa v pohoří Sirente - Velino: Italský vandr - trasa

(do Avezzana jsme museli jet stopem, proto to podle mapy vyšlo pouze na 55 km)