Já živel - Peddy 33

Káva oslazena na prázdném stole a u ní cizí žena.  Hledí ti do očí a tvrdí, že ti nesvědčí všechny tvoje zvyky.  Hořkost na jazyku oheň v kostech a vzduch řeže přímá otázka.  Slyšíš mě nebo sleduješ tragický pořad?  Ještě pořád??  Hozen do hlubin jako součást útesů polykáš část přednesu. Proč není síla v místech, ale ve stech mostech?  Je to nekonečná prázdnota života nebo spíš srdeční porota a za ní skrytá dobrota. Hledáš to, co dávno máš, jen sis zvykl trpět za pět prstů pro nevěstu.  Být věčný začátečník ve všem, co mít můžeš, ale nechceš. Protože mi nevěříš, leštím pevnou mříž bez zámku, tam venku. Na papíru zbytek hvězdného prachu bez zápachu strachu.  Zapal ho, ať vzplanou všechna tvoje přání, která ti žít brání.

Pst!  Vyslyš další zprávu dne,    že dámy záhadné  mají nekonečné štěstí  a vše zas pro ně dobře dopadne.  No je to náramné,  ještě aby ne,  vždyť jejich renomé  je nikdy nemine.  Chceš pravdu?  Věříš další fámě,  víš,  nejde to tak jednoduše, často něčí rámě tasí zbraně v tichosti. Pravíš: „Blbosti dospělosti?”  To si piš, že platí větná klišé. Tak už vymeť písek nejen z misek, ale ze všech koutů a svých ran.  Protože jinak tvůj život bude obrán o  krásných pár rán.

Jeden dva tři pokusy a srdce je zas na kusy. Ztrácím i části mé důvěry ač ignoruju všechny pověry. Jeden dvě tři ztráty a zas srazím paty. A tak s hlavou skloněnou kráčím další směnou jen s malou změnou. Moje duše je zas o pár cihel hlouběji ponořena do temna ... proměna.

Virtuální světy jsou, jako mrtvé květy. Dokonalé na poprvé, ale ve skutečnosti bez krve. Kontrolované člověčím bohem,  a tak neříkají nikdy sbohem.  Nenech se pohltit tekutým pískem marnotrapných informací.

Prej není čas snít, říkají: "Přestaň už v pokoji hnít!" Řeším-li sebe utápím se v lítosti, a když ostatní,  nacházím se ve zlosti. Život musí být něco víc než stálé řešení nepříjemných situací. Proč se neumím rozhodnout a noční můry se mi neustále v rací?  Jak se pohnout z místa když si ničím nejsem jistá. Když řeknu, jak se cítím, zlehčují to, a když to prostě neříkám, tak předpokládají, že je všechno v pořádku, ikdyž vlastně není. Takže mě neznají a neví vůbec, kdo jsem. Kdo jsem?

Svět se zblánil, nemyslíš? Já nevím co říct, když pro lásku ztrácíme naděje a mnoho slz. Proč jsme uzavření jak nedobytné škeble? Já nevím, možná proto vždy šlápnu vedle. Nebo snad kvůli přetvářce skrz na skrz? Svět se změnil, nemyslíš? Já nevím, co říct, spíš jsme šťastní jinak za jiných okolností. Jak obejmout svět a nehledět na odplatu?  Já nevím, možná nemít výplatu jen nějaký příjem k životu.

Je to dar, je to prokletí. Prý je to výhoda, ale někdy spíš patřím do smetí. Je to strach a dojetí vlastním příběhem, co nikdy nebyl mým návrhem. Skvělé okamžiky, které překazí třeba jen jediná narážka, překážka, porážka. Nejsi jako my, víš problém je, že jsi to ty. Proč ty můžeš být sám sebou a já ne? Kdo jsi, že mi můžeš říkat, kým mám být! Dej si třeba jeden den v mé kůži, ať víš, jaké to je nežít! Je to peklo, je to nebezké splynutí, když tě nikdo nenutí, být někým jiným. Je to bolest a objetí zlostí naděje, která mi říká: Ššš, vždyť se nic neděje. Prohrané sny, lži a svoboda, co byla poškozena, uzamčena a uškrcena. Nejsem jako vy, ale to je váš problém... já jdu kamarádit s dobrem. Mám dost bojů ve svém nitru a nechci dávat sbohem jitru, kvůli tvé nevyrovnanosti se zlostí ve tých kostích.