Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 11. část - odchod z hotelu, pes versus Klárka
Termín: 22.8. - 2.9. 2021
cesta: Dealu Stefanitei --> Magura Ilvei
- cca 89,3 km, 9 dní terén (1 den silnice), krosny (cca 28kg)
účast: Majda, Barča, Klárka, Já
Pěší trasa v pohoří Rodna (Munții Rodnei): Výprava do Rumunska o hodinu vpřed - trasa (bude brzy)
1. 9. 2021
Ráno jsme vstali kolem půl sedmý s Barčou, abychom si před snídaní stihli dobalit všechny věci zpátky do krosny. Přibližně v 7:30 jsme vyrazili dolů na snídani v hotelu, která měla být v sále. Nicméně tou dobou tam ještě všichni spali a všude bylo zavřeno a vůbec to nevypadalo, že by tam nějaká akce měla probíhat od 8 hodin. Proto jsem se rozhodli vyrazit ven a sehnat něco k jídlu.
k sousedům přes balkón, běžná praxe 😉
Vyšli jsme bočním vchodem hotelu, a namířili jsme si to přímo přes silnici do té kavárny, kde jsme strávili většinu předchozího večera. Dali jsme si jen čaj a kafe ( jelikož ráno k jídlu nic nenabízeli) a při placení jsme si koupili ještě balený croissanty (klasický 7 days, který u nás seženete všude), který měli u baru. Při cestě zpátky do hotelu jsme se zastavili ještě v místní pekárně, kde měli překvapivě jenom chleba, který si koupila jenom Majda. Po neuspokojené potřebě pečiva, jsme navštívili ještě nějaký malý obchůdek, kde měli všechno. Jestli si pod pojmem malý představíte klasickou večerku, tak tahle byla poloviční, takže doslova mini.
snídaňová idylka
Na hotelu jsme doplnily zásoby vody, nahodili krosny na záda, odevzdali klíče na recepci a v 9 hodin jsme vyrazili pěšky po silnici směr Magura Ilvei. Byla to totiž nejbližší obec odkud jezdil vlak. Cestou jsem chtěli stopovat, ale reálně jsme potkali celkem 7 aut, který jeli všechny v opačném směru, než jsme potřebovali.
sbohem nefunkční televize bez zásuvky
a teď už jen po silnici domů
Poměrně velkou část cesty jsme stoupali a někde v polovině stoupání v serpentinách na nás vyběhli dva psi. Nutno říct, že to byla normální venkovská zástavba, kudy jsme procházeli, jen pár baráků a zahrad. Problém byl ale ten, že zahrady nebyly oplocené. Takže za námi na silnici vyběhly dvě velký psiska (ano jsme milovníci psů, ale tohle se jinak říct nedá, ostatně to pochopíte níže), vypadaly jak nějací kříženci huskyho a dost zle na nás štěkaly. Zmáčkli jsme se proto do řady a pomalu jsme pokračovali po druhé straně silnice u svodidel, prakticky tak nejdál jak to šlo. Ovšem přesto to byly jen 2 metry od nich, páč ty štěkající chlupatí tvorové stáli uprostřed silnice. Já s Majdou jsme prošli se psi v zádech, ale Klárka, která šla těsně za mnou, se asi tomu hafanovi proměnila v chodící šunku, jako Márty v Madagaskaru a rozhodl se okoštovat zezadu její vypracovaný stehno. 💪
Asi pár minut po tom, co Klárka toho čokla skopla a kousek jsme odcouvali, vylezla z baráku nějaká typka, něco na ty psy zařvala, ale těm to bylo více méně šumák a zas zalezla. Teda vypadalo to, že řve primárně na ně a ne na nás 😅.
Po chvilce, co jsme se už nějakou dobu opatrně vzdalovali, se jeden pes stáhnul zpátky a ten ochutnávač Klárky stehna, nás ještě pěkných pár desítek metrů sledoval po silnici. Při couvání, abychom ho měli stále na očích, jsme na něj párkrát hrozili kamenem v ruce. Bylo zjevný, že si ten frajer hájil svůj pozemek, kterej jsme právě v té zatáčce obcházeli, akorát nepochopil, že silnice už jeho pozemek nebyl.
V další zatáčce jsme shodili krosny a přesvědčili jsme Klárku (která byla dvakrát víc nadopovaná adrenalinem než my), abychom zkontrolovali veškeré škody na její zadní části stehna. Pomohli jsme jí vydesinfikovat a zalepit ten škrábanec, jak se jí jeden zoubínek toho psiska prořízl skrz kůži. Nebylo to nic velkýho, ale člověk nemohl vědět, jestli nemají třeba vzteklinu. Takže bylo dobrý, že se tahle věc stala aspoň až poslední den cesty, kdy už jsme se vraceli postupně zpátky domů směr Česko.
Po ošetření jsme pokračovali ve stoupaní, Barča začala výrazně zpomalovat, protože se jí začalo hůře dýchat, a tak jsme dělali častější přestávky a zpomalili tempo. Během stoupání si dokonce Barča musela dejchnout ventolinu. Před koncem stoupání se před námi začal potulovat nějakej toulavej pes, co žral nějakou mršinu na silnici. Naštěstí byl dost plachej, takže si držel hodně velkej odstup, spíš před námi utíkal, dalo by se říct. Neúmyslně jsme ho dohnali až ke staveništi, kterým procházela silnice, kde se nepozorovaně odpojil a zmizel.
Když jsme obešli menší oklikou staveniště, přišli jsme do vesnice, kde na nás vyběhnul nějakej smeták, ale taková menší babi si ho pěkně rázně zahnala zpátky na dvůr. Načež naše prvotní reakce byla logicky automatické couvání, páč jsme nevěděli, co za psa na nás ještě ten den vyběhne 🙈.
Po adrenalinové cestě po silnici snad víc než v horách, jsme konečně dorazili na nádraží, kde jsme si koupili lístky za 40,50 LEU na osobu. Zajímavý bylo to, jak univerzální měli jízdenky. Výpravčí se nás zeptal kam jedeme, pak si něco spočítal na kalkulačce, vypsal odkud kam jedeme a proštípnul počet kilometrů na jízdence.
nádraží Magura Ilvei
čekání na jízdenky a Klárky nebohé stehno☹
Z Magura Ilvei jsme vyrazili v 11:57 a do stanice Cluj Napoca (česky do Kluže) jsme měli dorazit v 14:50. Když jsme nastoupili do vlaku nebyl to úplně malej vláček, nejspíš to byl rychlíkovej spoj, neboť jsme nestavěli v každé zastávce. Bylo to docela překvapující, vzhledem k tomu, že jsme dostali ručně vypsanou jízdenku. Zároveň během těch cca 3 hodin, co jsme jeli, se tam objevil maník, kterej každému cestujícímu ve vagónu rozdal malý papírek, na kterém bylo cosi napsáno rumunsky. Jediné, co jsme si mohli přeložit bylo z druhé strany anglicky napsáno: „ Nevyhazujte to do koše.”
záhadný papírek se vzkazem od týpka ve vlaku
Jakmile to rozdal za 10 minut přišel znova a všechny papírky zase sbíral, načež s pár lidma prohodil pár slov a někteří cestující mu dali peníze. Vydedukovali jsem proto, že se asi ocitl v nějaké situaci, kdy potřeboval prachy, nebo vybíral na někoho jiného, těžko říct, páč ani kasičku neměl 🤷♀️.
tohle je sen, zásuvka, čisto, teplo a jízda bez drncání
Kolem 3. hodiny odpoledne jsme konečně dorazili vlakem na nádraží Cluj Napoca (Kluž). Díky otevřené mezinárodní pokladně, to vypadalo, že si koupíme lístky na další 2 vlaky a spokojeně pofrčíme domů. Nicméně se později ukázalo, že to tak jednoduchý nebylo.
nádraží v Kluži
První část cesty domů i přes bolestnou část na Klárky stehně, jsme měli sice za sebou, ale to nejlepší, pro vandráky po vlastní ose, teprve mělo přijít...
Komentáře
Okomentovat