Já živel - Peddy 33

Ve vůni čaje se zastavil čas. Samota stoupá  a  pokračuje vstříc nekonečnu. Okouzlující aroma  obmotává moje srdce  a  jemně vytahuje silné vzpomínky  z mého sklepení. Celým tělem je promítáno živé album  včetně těch citů po záruce. Polykám doušek poslední  a  prázdný šálek  mi naznačuje  že už to pro dnešek stačí. A tak opět  procitám  za pochodu  vteřinové ručičky.

Nejsem posledním zrnkem písku,  nejsem ani šálkem smutku.  Nejsem ten kdo sáhne na pojistku,  nejsem ani slonem v porcelánu. Nejsem plná citu hned po ránu,  Nejsem ten kdo kouká na bolístku. Nejsem Cítím to Zkrátka  Nejsem A jestli si myslím,  že jsem,  pak určitě nejsem. Ovšem  jestli  i po tom  všem  něčím jsem,  tak tím na co nemohu  mít zálohu  a na co není slov.

Usínám jediný na dně, ta hloubka polštářů mě vždy překvapí, pohltí vše a přeci marně. Být neformální, navždy prorazit můj dávný stín, ať noční můry zhynou.

Mrazí mě z těch myšlenek,  když duše si zamiluje svět. Splynutí s prázdnotou  jak slabika pod notou.  Jak srdečné objetí oběti,  překvapivé jiskření pravdy. Teď naslouchej  Víš, já  přeju ti  klidný spěch s vášní doteku. Jako slídil jsi řídil,  ale bolest  ti úctu skládá.  Stal ses mistrem poslechu.

Termín:  19.8. - 27.8. 2018 cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu          -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)          - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg) účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek Celkový souhrn:  Cesta do Černé Hory - video Předchozí část: Cesta do Černé Hory 7. část - plážová pohodička 26.8.2018 Asi v 8 hodin ráno jsme vystoupili z vlaku ve stanci Bělehrad-Topčidar. Cestou z nádraží do centra jsme procházeli různými uličkami a ve směnárně jsme si obstarali místní měnu. Nejdříve jsme obhlídli nádraží, odkud jsme měli večer odjíždět autobusem, a potom jsme tam nechali v úschovně krosny za nějakých 180 dinárů, abychom mohli vyrazit na obchůzku po pár památkách. Bez zátěže jsme si to namířili na nábřeží řeky Sávy, kde jsme si dali na probrání kafe, a poté vyrazili vzhůru na hradby Bělehrad...

Rány prostupují naše těla,  jako když se vpíjí kaňka do papírů.  I kdybych chtěla  celé to zastavit,  jen bych se umazala a nic by se nezměnilo. Vteřina je hodinou  a setina pouze dalším zářezem na pažbě. Jsme snad jen galerií utrpení  a naše těla pouhou sbírkou tetování?