Velikonoční vandr

termín: 31.3. - 1.4. 2018
cesta: Kařez - Břasy
účast: Ája, Linda, Kačka, Majda, Kája, Já

Ráno jsme vyrazili vlakem v 7:29 z Nepomuka. Přes potíže s náhubky pro naše hafíky (kvůli cestě vlakem), pak taky jeden zapomenutý spacák doma a Kájův sprint s krosnou na nádraží, jsme stihli nastoupit a odjeli vlakem do Plzně. Z Plzně jsme jeli asi dalších 30 minut vlakem do Kařezu, kde jsme vystoupili a začali šlapat po svých.

Do Zbirohu jsme dorazili lehce před 11 hodinou, a tak jsme čekali na otevření místní pizzerie, aby jsme nabrali síly na odpolední cestu do Radče. Po chutném obědě jsme opět nahodili krosny na záda a vydali se na kopec k místnímu zámku, kde se pořádaly Velikonoční trhy. Takže po né zrovna příjemném kličkování mezi auty a lidmi jsme se konečně dostali do lesa.

Kačka se sama prohlásila za vedoucího výpravy, Majda byla naše GPS, Kája byl dokonalej paparazzi se zrcadlovkou a na mě s kytarou na zádech zbyla úloha "muzikanta".

Celý vandr jsme byli nuceni poslouchat vedoucí (paní učitelku Kačku), která nás jedním slovem dokázala srovnat do latě. Takže krok po kroku a kilometr za kilometrem jsme byli nuceni hrát slovní fotbal, pískanou, kontakt a dokonce i bobříka mlčení. Samozřejmě jsme celou cestu na Radeč (zřícenina kde jsme přespali) museli udržovat formaci.

Heslo dne znělo: „Buď budeš hrát, nebo můžeš jít domů”, takže jsme hráli všechno, protože když s krosnou vystoupíme na nádraží není cesty zpět. :) Potkali jsme mnoho lidí a psů, kteří se na nás dívali jako na blázny, a to ani nevěděli, že jsme si u lesa postavili i sněhuláka ze zbylého sněhu. :D

Při příchodu na místo přespání jsme obešli všechny ohniště, vybrali si "nejteplejší" oblast, kde nefoukal vítr a postavili stany. Na ohni jsme si pak opekli snad všechno, co šlo i nešlo a s plnými žaludky jsme čekali na romantický západ Slunce. Čekání jsme si zkrátili zpěvem a mojí snahou o hru na kytaru. Při západu jsme vyšli na vyhlídku a za doprovodu pár akordů na kytaru jsme si vychutnávali konec tohoto skvělého dne.

Druhý den ráno jsme snídali u ohně, protože jsme přes noc trochu mrzli, jelikož vítr místo toho, aby se večer utišil, tak se stal pravý opak. Ze zbytků chleba jsme udělali topinky a po sbalení všech věcí, jsme vyrazili na cestu. Cestou jsme měli vyhlídnutou studánku, ze které jsme dočerpali zásoby vody. Ano, hledali jsme ji asi 15 minut, přestože jsme kolem ní šli dvakrát a byla hned vedle cesty.

Postupem času naší vedoucí Kačku přestaly bavit slovní hry a přišla na řadu výuka. Takže po vyslechnutí celého pásma básniček, nám byla jedna vybrána, kterou jsme v dalších hodinách neustále dokola opakovali. Když už jsme ji uměli odříkat jako jeden muž, dorazili jsme na vyhlídku, kam jsme ji hrdě zapsali do místního zápisníku a paní učitelka nás všechny podepsala.

zápis ve vrcholové knížce

Po rychlém obědě na spadlém stromě jsme ztratili turistickou značku, nebo spíš tam ten kus cesty nebyl zrovna dobře označený, takže jsme se prošli i přes místní bažiny louky a školku stromků. Ovšem v ten moment převzala vedení naše GPS Majda, nabrala směr a přivedla nás opět na správnou trasu. Přestože jsme byli stále v Česku potkali jsme mimo ovcí, oslíka, krav i klokany a lamu.

Při příchodu do civilizace se na nás začala projevovat lehce únava, protože chůze po asfaltu se zdá po měkkém terénu náročnější. Posledních pár kilometrů po silnici bylo snad nekonečných, ale aby jsme stihli vystoupení Radouše v Pohádkovém statku (Břasy - Vranovice), tak nás poslední cca 2 km dovezl autem Majdy táta. Po vystoupení nás odvezl ještě do Rokycan na nádraží, protože vlaky odtud jezdí na Plzeň každou hodinu.

V Plzni jsme celý vandr zakončili v "hospůdce" u nádraží. Majda neodolala a zvolila Velikonoční zelené pivo. Když už dopila i Majda, vyrazili jsme do vlaku, kde jsme celou cestu v kupíčku opakovali básničku a nakonec i nějakou písničku snad v mimozemštině.

Přestože počasí bylo hraniční, tak nás vyloženě nezastihla průtrž mračen a dokonce ani teplota neklesla pod 0°C, tak málo nám ty dva dny stačilo ke štěstí. Všichni účastníci hodnotili tento Velikonoční vandr kladně, což nezměnili ani propálený Majdy batoh, moje bota a mé pončo (pláštěnka).

společné foto na vyhlídce

tvoříme si placky na památku