Já živel - Peddy 33

Piš,  jak potřebuješ. Když píšeš,  jsi otevřenější. Když píšeš, patříš mezi místní blázny. A i   když nepíšeš, píšeš aspoň svůj život. Takže psaní zkrátka není  prázdný . Je tvoje, moje. Je všech, kteří bloudí, ať už ve dnech nebo ve snech. 

Hlavní hrdina, silná osoba s charakterem, jde si za svým a získává to srdcem. Ovšem srdce je postřeleno a osud tě sráží na koleno A v tu chvíli jsi to jenom ty a nikdo jiný tě nevytáhne zpátky, spíš po tobě šlapou jak po kvalitní dlažbě. Nikdo tě nevezme do jámy lvové a necvakne ti podpůrnou karabinu za pas. Nikdo ti neukáže to, kým jsi býval tehdy  a kým sice stále jsi, ale ukrýváš to v pevné skále. A tak se s největší pravděpodobností nevrátíš domů,  to po čem toužíš a kvůli čemu stále trpíš. Protože být hrdinou je možná jen  Kontraproduktivní  neboť  hrdinu uzvedne jen hrdina sám. Žádnej film to ale neříká, protože i hlavního hrdinu zvedají lidi. 

Jsem-li kapkou v moři, pak již nevěřím, že jsi nejkrásnější formou vody. 

Vandr na hranicích Slovenska v Poloninách byl sice dosti deštivý, ale to nám nemohlo v žádném případě zkazit náladu, a tak jsme si užívali nejen výhledy, Slunce ale i vydatný déšť. Po vandru opět slovo dalo slovo a vznikl další song o putování krajinou s krosnami na zádech. Takže nejlepší okamžiky jsou zachyceny nejen na skvělých momentkách, ale i v textu. Podrobněji popsanou celou výpravu naleznete v písemných zápiskách: Vandr na hranicích Slovenska - 1. část Při sledování a poslechu videa se dozvíte, jak jsme to celé nakonec přežily a určitě se i pobavíte. 

Pamatuji si, jak mi slova nedávala smysl. Jak mozek do všeho zapojoval mysl, jak za každým veršem měl být reálný význam. Ten význam který je známý a kdo ho nevidí, je hloupý, neboť právě ten jediný je správný. Tak nám to předkládali na škole... Jaká to pošetilost... Poezie žije v nás.

Snad mi odpustíš mou naivitu že občas sním  o našem společném bytu v dodávce  a o dalších západech slunce na lávce přes řeku. Občas se prostě děsím tvého vděku, neboť mi hraješ do karet,  což mi dává tu falešnou naději,  že bys přeci jen odhodila můj baret  a přiblížila se k mým citům. Kdy už to vzdám? Kdy konečně vykročím k opětovaným zítřkům?

Víš,  často chodím do hor. Ptáš-li se proč,  tak proto že nechci sedět o nedělích v údolích. Chodím do hor, abych získal lidský nadhled, abych viděl velkolepost světa. Aby mé srdce bylo zdravé  a netoužilo po únavě. Aby život měl smysl  uprostřed společenské divočiny. A jestli se stále ptáš,  proč chodím do hor. Tak hlavně, proto abych nezapomněl jaké to je, překonávat sám sebe.