Já živel - Peddy 33

Chtělo by se mi napsat pár slov o tom, že žádné potom se nestalo.

Nepiš, říkají. Nepiš, vždyť tím hřešíš. Nepiš, vždyť nejsi Ježíš, nejsi ani mistrem. Tak už prosím od té činnosti vystřel. Nepiš, říkají. Proboha už nepiš, to nevidíš, co tím činíš? Nepiš, říkají  avšak já potají sedím v pokoji. A píšu o tom, co říkají.

Podzim už se ukládá ke spánku, aby doplnil tu zbylou sebranku. Až počasí otočí stránku, vypravěčem se stane zima.

A každé potom se proměnilo v příště. A každé příště se proměnilo v nikdy. A to nikdy  je konečná, protože dál nic není, neboť nikdy neexistuje. Jako ty sliby ze záliby, říkat příště, bez záruční lhůty.  Neboť prý slibem nezarmoutíš... ... jenže „minimálně” ztratíš důvěru.

V té hloubce slov  utápíš moji příčetnost. Doslova lapám po dechu při každém dalším tvém nádechu před pohlazením následujících vět: Tenhle svět jakoby vedl bitvu s našimi myšlenkami. Říkám bitvu, protože ta pravá válka se odehrává v našich srdcích. A pak jsi zmizela, jako moje přání tě nikdy nepoznat... 

Můžeš zažít peklo  můžeš zažít totální diskomfort dokonce i nekonečnou bolest Štěstí totiž není a nikdy nebylo. Jsou to jen vzpomínky s vědomím,  že to dobře dopadne,  protože se to už stalo. Takže v přítomnosti se ti zpětně může zdát, že i to peklo bylo jaksi uspokojující.

Měníš mě, mé všechny zvyky tiky a dokonce i chromatiky. Každý den pro tebe umírám, jak papírový ubrousek pro langoš. Ztrácím funkci,  ale mám pak lesku víc než fotky v Blesku. 

Přeju si zase svádět boj s větrem v hale, cítit tu vášeň v hrudi, když za mantinelem lapám po kyslíku jak kapr na suchu. Chci cítit to zapálení, že jiná možnost není že je to to jediné, co je v tu chvíli  důležitější než život sám. Být nad věcí, když se skóre obrací. Jen prostě být, nemyslet a nechat se strhnout hrou k přirozené improvizaci. Každý den nad tím přemýšlím, že kdyby se mi to nestalo, tak pořád svádím boj s větrem v hale. Každý den si to přeju vrátit. Ale kdyby se šlo opravdu vrátit do toho zlomového okamžiku,  tak by to nejspíš později dopadlo stejně. Protože to nebyla moje vina. - Slyšíš? Není to tvoje vina, přestože neseš následky. - A pravdou taky je,  že by se vymazalo i pár těch „dobrejch” věcí,  které díky tomu člověk získal.

Není nic, co ... Co? Není nic. Jo aha, není no. To není žádná záhada, že naše  zahrada je pravda. Intimita je realita dnešního světa. A ta kazeta, co se zeptá, jestli  je to pravda , po čase nahraje hru  pro dva .