Já živel - Peddy 33

Rozeber  moji představu o tom, co chci já, a co chci jen proto, že to má moje  okolí . Neboj, fyzicky to nebolí, ale svoji  cenu si to vybere . Třeba takovou, že už nebudeme přátelé, ale jen známí v davu těch falešných chtíčů za XXL míčů.

Termín:  22.8. - 2.9. 2021 cesta: Dealu Stefanitei --> Magura Ilvei  - cca 89,3 km, 9 dní terén (1 den silnice), krosny (cca 28kg) účast:  Majda, Barča,  Klárka,  Já Pěší trasa v pohoří Rodna (Munții Rodnei): Výprava do Rumunska o hodinu vpřed - trasa (bude brzy) Předchozí část:   Výprava do Rumunska o hodinu vpřed 6. část - pokec s bačou a deštivé odpoledne 28. 8. 2021 Ráno jsme sice měli budík na 6. hodinu, ovšem než jsme se nasnídali, pobalili a doplnili vodu, uběhli další 2 hodiny. Během balení jsme zjistili, že Barče od bot zmizeli přes noc všechny pytlíky, takže myši na noční šichtě rozhodně nezahálely. luxusní ranní vchod slunce Klárky kupilka nám vytrhla trn z paty, jak naplnit celé flašky Zpátky na trasu jsme vyrazili v 8 hodin, takhle brzo nás po krátkém stoupání, čekala ranní svěží sprcha, neboť trasa vedla přes borovice kleče, který byly krásně mokrý z vydatného deště ještě ze den před tím. Takže jsme logicky byli po pár metrech mok...

Jako víno tak si připadám, když skládám další slova z olova. Jako víno, co je zkušený a rozdává se pro ženy. Jako víno bez pecek se cítím výjimečně, když tě vidím  a snažím se tvářit statečně. Jako víno zraješ k dokonalosti, máš vytříbený vkus a charakter. Jako víno bereš moje smysly do neznáma, jen tak mezi náma. Jako víno s vůní muškátu nestojíš o tátu bez emocí  obzvlášť v temných nocích. Jako šumivé víno vyprcháš ve vteřině, když přemýšlíš o vině rozpadlého korku a hrozny na vyprahlém dvorku mizí někde v dáli sprostě v horku. 

Jsme otroky naší mysli  a zdraví  hledáme v musli.

Obrať  veškerá má slova, která jsou přímo z olova, ta jedovatá součást našich jazyků, která se používá už ze zvyku. Prosím nekřič, žádnou  paniku . Vždyť víš, že nás  úzkost  drží  za  ruku s břitvou na krku. Neboť v tom  poslední m (ne)vinném loku našich sdílených citů, vykrystalizuje jen prastaré  naleziště  bývalých srdečních amonitů.

Snad se mi zdá, že ta zahrada za vysokou zdí  bdí nad našimi hříchy.

Někdy mi to srdce chybí tak moc, že prahnu žízní utopen v láhvi okurek. Nechci aby mě ostatní litovali, nechci, aby na mě zírali. A nejhorší na tom vlastně je, že nechci nic. Ani ten prach od popelnic Ani ten líc věci, když se bolest vrací o půlnoci.