Já živel - Peddy 33

Nechápu svět, nechápu, proč je tomu tak a né jinak. Proč světlo je fajn a tma je hloubkou ran, jenž definují zkušenosti. A tak říkám, že se postím, a pak uvidím, co s tím. A co teprve stín?  Je snad jen slabým odvarem, když temnota je nezdarem? Nechápu, proč někteří hledí jenom na peří. Nechápu, proč někteří čekají tam ve věži.

Je to těžký lidský břímě, neustálé znovu nacházení smyslu. Životního smyslu. Co tak asi dnes vyšlu do vesmíru? Duši v míru? Nebo snad tu temnou díru? A nebo budu olizovat síru každodenní zrady že nestačí být jen teď a tady? Otázky si žádají jen další otázky né odpovědi, protože vědí, že s odpovědí ve skutečnosti zemřou.

Na každém řádku svírám myšlenku na tebe jako každodenní nádech  v hrudi se srdcem, co stále prudí. Nenechá mě povolit to sevření důvěry, blízkosti a jemné temnoty. Hledíš do mě jako do knihy, ale  můj příběh je   ne dopsán . A ty pihy na konci řádků jsou jen  otevřeným   koncem před červencem mého života. A před tím než se rozloučím, vtisknu ještě  hloubku  pár slovům. "Jen to, co je ztracené, může být nalezeno." "Vím, že mě  spálíš , když budeš chtít." Nad tvým zvednutým obočím utnu písmo a rozloučím se. Tak a je to vyloženo a  jako prázdný papír uzavřu s prázdnotou smír . 

Jsem snad polobůh? Na co si to tady hraju? Vždyť to sbírání barevných stuh, je děsivé prokletí mého smyslu. Prej polobůh.. Pche jak naivní má osoba, kterou okolí nazývá žena .

Vidím tě? Nebo to je jen má představa? Vidíš mě? Nebo jen milujeme  vzájemně své představy o tom druhým? Co když  se nikdy nepoznáme přes lásku k našim iluzím? Co pak? Budem tomu říkat propadák, když zjistíme, že se nevidíme? Nebo   se   budeme znát do poslední chvíle, kdy nám smrt teprve strhne naše brýle? Co když se nikdy  nepotkáme přes ty kroky: „nejdu a radši zmizím”  ? Nebo snad  nesvedeme žít a jen se dřeme s cizím uhlím? Vidíš mě? Nebo to je jen má záhada? Poznám tě? Kdy?