Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z říjen, 2016

Cesta vlakem

Sledovat jak se mění krajina mě vždy donutí k přemýšlení. Proč se to či ono změnilo změny letí jak lavina. Pouhým pohledem z okna, lze vidět rychlost přeměny. Přeměny, která bere prkna a nahrazuje přírodní kameny.  Stále je vidět více paneláků, obchodů a továrních komínů. Je to pohodlí sedět v obýváku s bandou neurvalejch puberťáků.

Nejde vše dělat na 100%

Všechno je mi jedno, přednášku nevnímám. Začíná mi být chladno a pomalu zas usínám. Promítací plátno už vidím v mlze a nesmrtelné myšlenky si v hlavě promítám. Upadám do snů a cítím se blaze. "Bude to u zkoušky",v tu chvíli opět procitám. Beru do ruky propisku, mobilem vyfotim další stránku a pokračuji do dalšího výpisku. Po chvíli řeším lákavost spánku. Do 10- ti minut pak opět nastává stav kdy:

Taková normální cesta ze školy domů

Jeden by řekl, že chůze v sychravém říjnu člověku nemůže zvednout náladu, ale opak je pravdou. Minulý čtvrtek mi jel vlak ze školy až za hodinu, tak jsem se rozhodla jít pěšky. Obvykle využívám MHD, ale tentokrát jsem se chtěla toulat ulicemi a obhlídnout místní sportovní obchůdky. Šla jsem po ulici cestou ze školy směrem na nádraží asi tak v 17:15. Najednou z nějakého obchodu přede mnou vyšla taková podivná trojice lidí, která měla plné ruce. Trojice se skládala z párečku, který nesl mezi sebou v takové té přenosné sedačce malé dítě. No a zřejmě jejich trošku hoperskej kamarád nesl dětský kolo rozdělený na 3 kusy v papírové krabici (toho že bylo na tři kusy jsme si všimla až po této příhodě). Samozřejmě všichni šli vedle sebe, aby si mohli povídat, takže zde nebyla možnost je předejít (v tu chvíli mi to bylo celkem jedno, měla jsem totiž stále spoustu času do odjezdu mého vlaku). Asi tak po 20 metrech ten týpek s krabicí sejmul tím kolem poutací tabuli do nějaké restaurace...

Nepřízeň osudu je pohonem silných

Pokud se do nepříznivé situace zakousneme, tak ji nakazíme svým charakterem a hned se stane pro nás příznivou. Zkrátka jde jen o to, z jaké strany na situaci nahlížíme. „Jistá míra odporu znamená velkou pomoc. Draci přece vzlétají protivětru, ne s ním.” John Neal

Pokora

Nezapomeňme si uvědomit že nadřazenost a sebedůvěra jsou dvě odlišné věci. Nadřazenost je víra v ostatní že jsou horší než já, ale sebedůvěra je víra ve své schopnosti. Proto povyšující se člověk nemůže dojít svého cíle. „Odvaha nás vyšle na cestu, pokora nám ukáže cíl.” Pavel Kosorin

Neberme lidi, kteří nás mají rádi, jako samozřejmost!

Úsměv sluší každému, tak proč si lámeme hlavu s pitomým oblečením? Proč se přetvařujeme a „staráme se jen o sebe”? Kdyby jsme se radši usmívali na ty, kteří o nás pečují a mají nás rádi, hned by bylo všem líp. „Když vysadíš jedovatý břečťan, jahody sklízet nebudeš.” William Stephens

Když člověk doma nenajde mléko ve 20:30

Po každém tréninku mám potřebu doplnit bílkoviny, takže většinou večeři zapiju mlékem nebo zákysem. Problém nastane když doma nic takového nenajdu... Jednou večer v pátek po tréninku, jsem opět prohledávala lednici, abych našla mléko (zákys, kefír, nebo něco tomu podobného). Samozřejmě jsem našla jen prošlou láhev mléka, tak jsem se vydala k babi do lednice (naše rodina bydlí s prarodiči), kde byla jen ta odtučněná voda, které se vážně nedá říkat mléko. Na hodinách už bylo půl deváté, takže v nedalekém městě, kde je obchoďák už bylo zavřeno (otevřeno do 20:00). V tomto městě se také nachází mlékomat, což bylo mou jedinou nadějí. Ten bývá v provozu naštěstí 24 hodin denně. Jelikož jsem obdržela čerstvě řidičák asi před 14 dni, rozhodla jsem se vyrazit autem. Našla jsem láhev, doklady, drobné a vydala se pro mléko. Celou cestu jsem se těšila na vychlazené plnotučné mléko z automatu, to jsem však ještě netušila, že celá cesta bude zbytečná.

Velké věci se skládají z maličkostí

Všímejme si věcí, které bereme za samozřejmost, ale samozřejmostí nejsou, protože pak ztrácíme svůj objektivní pohled na svět. Ono totiž i pouhá maličkost dokáže změnit den. „K chorobě máme největší úctu: dobrotě a moudrosti jen slibujeme, zato bolest posloucháme.” Marcel Proust

Nelituji svých kroků, každý mě posunul dál

Jak se vyrovnat s něčím, co nemůžu nikdy získat. Odpověď neznám, mlčím, nechce se mi ani pískat. Ta touha je silnější než já a stále živí odvážnou naději. Nemám ani šanci jak se zdá a tvrdí nehledej jiného raději. Usmívám se denně na svět jako debil se smířením, že není cesta. Snažím se před tím utéct, ale nevim pravděpodobnost je 1 ze sta.