Já živel - Peddy 33

Vidět tě znovu stačilo by mi vidět tě znovu. Jen jednou, možná dvakrát. Nebo tolikrát, kolikrát by ti to přišlo akorát. A já se pak přestanu zvát tam, kde mě nechtějí, a pak potají se vypařím za tebou. Za mojí jedinou chtěnou kletbou, ze které se nebudu chtít probudit  bez tvého polibku.

Tahle bonusová podívaná vznikla, díky pohotové Majdě s mobilem v ruce. Aneb občas je dobrý vidět sám sebe v krizové situaci a zhodnotit svá rozhodnutí později s nohama v teple a především v tomhle případě v čistotě. 😉😅 video zachycuje událost ze zápisků: Vandr na hranicích Slovenska 10. část - Klárky den čistého prádla a cesta domů

Konečně volná ta věčně zábraná lavička odvahy a ta její ocelová lana objala veškerou zbylou pýchu hříchů, jenž už nemají moc nad mými činy.  Nepokoušej se zakročit. Tenhle falešný pocit viny, za moji svobodu už nevyměním. Máš jinačí funkce  než dávat nesmyslné sankce na moje zkušenosti. A proto ti odpouštím ve vší přítomnosti. Díky ego pojďme se spolu sžít jako "my" uvědomělý  si svých rolí.

Někdy to nefeeluju někdy to prostě pustím k vodě  a vykašlu se na lodě. Někdy to není ono  i když to není špatný, jen je to prd platný. A někdy to je prostě  Wow! Je to nepopsatelný, je to neuvěřitelný. Je to lepší než si vůbec dokážu představit. A pak se mi nechce vůbec zastavit a jen být. 

Slabost si žádá silné tělo, aby přežilo to nejlepší, neboť po dešti zůstává kalný povlak. Je to cyklický proces čištění koberců, na kterých bylo vyplaveno ze začátku pár ledoborců. Po datu užití nechte ztroskotat  tam, kam slunce nedohlédne, neboť ve dne je to snadné, těžko na vás loď spadne,  když řeky se vylévají z koryt až v noci a to zpravidla před Vánoci, obdobím klidu a bezpečí. Člověk by řekl hurá, úzkost bere do zaječí, ale opak je ironií né pravdou, když jen jednu stránku považujete za vadnou. Nejde o černou nebo bílou, dobro a zlo, aby se ukázalo, že výsledek je hlavní prostředek k manipulaci davu bez okovů. Jediné k čemu to směřuje, je změna jména. Ale podstata zůstává stejná, strach bohužel vládne světu. . .

Bílý papír protíná to teskné ticho propiska se povaluje stranou a moje mysl váhá nad tím, co už je vlastně za hranou... Zaprášené řádky jsou ještě na svobodě nesvázané mocnými písmeny jenž vždy lobují pro změny. Stolek očekává další zářez do letokruhů, že dnešní svět nám nikdy nepůjde k duhu. Papír nedočkavě doufá, že bude pokřtěn a konečně získá modrou krev pro sebe.  Díky ní dokáže ožít aspoň na pár okamžiků  v naší mysli mezi skládkami střípků derealizací našich já. A tak zavírám sešit  a s klidným výdechem  překvapivě nepřidávám ani řádek. Dneska to bylo divný. Bylo to totiž fajn, a tak si ten den jen skromně vychutnám. 

Miluju  cesty bez konce Všechny pokličky bez hrnce Hudbu  bez not a  pěší túru  bez bot Vůni letních  rán po bezesných děsivých nocích Tmu padající do mlhavých  dnů Stoličky od pián a kreslené ručníky ve vlacích Miluju  všechno, co postrádá  logický smysl . Všechno, co by bylo prvoplánově prospěšné. Přesně, třeba třešně, nesnáším je, ale v určitých nesmyslných formách jsou zkrátka dokonalé ...