Já živel - Peddy 33

Pohledem ony porozumí, však jejich slovům já nerozumím. Objetími nešetří, aj mně nějaké občas uštědří. Jsou tak neuvěřitelně silné duše, že jen zírám, zírám a jsem tiše. Každý den šíří něco, co nepochopím. Nejde to vidět ani popsat, natož své pocity vypsat. Předávají všem kouzlo bez magie a vánek v bezvětří. A přitom působí jak jednodílná trilogie či otevřené závětří.  

Takový normální páteční večer, když se nemůžeme shodnout na co se večer budeme koukat v televizi. Při přepínání kanálů... Já: „Hele Chirurgové...” po 2 minutách sledování: Mamka: „To má být snad o doktorech a né nějaký porno kecy...” Já: „Tak si to přepni jinam, když ti to vadí...” Mamka pokračuje v přepínání dál... Mamka: „No konečně něco na co se dá koukat.” (Sex ve městě) Já: „Jako vážně? Chirurgové jsou podle tebe porno, ale Sex ve městě není...” Mamka: „ Tam jde o ten příběh ...” Já: „Jo jasně...mě to neříkej...”

Pozdní brzy nebo brzké pozdě? Stres s každým úkolem či situací. Všechno a nic. Vždycky, někdy, nebo stále na dně? Boj o život v každé chvíli, sekundě, minutě či hodině. Zrychlený tep, sevřené hrdlo, ztuhlá krev v žilách a je ti mdlo. Co se stane když to nevyjde? Myslíš jen na to, ikdyž víš, že se to nestane. Oslovení je jak tvé znehybnění. tranz, blok či traumatický šok Chce se ti zvracet ...ne vlastně nechce. Radši ale půjdeš aspoň na záchod přece. Nakonec zkoprněle kráčíš vstříc, s upřeným zrakem na tvůj již dobře známý střevíc. Tak jsi zvládnul přežít další brutální den a žít v klidu bez stresu je zas jen sen.

Ty jsi jediné vysvobození. Ty jsi jediná cesta, znovuzrození. Jestli někoho znám, tak né sebe. Jestli riskuju, tak né kvůli sobě. Jsi to ty, kdo mne vede. Jsi to ty v téhle době. Ty mě uklidníš, ty mě pochopíš. Jen ty mě necháš nadechnout, netopíš. Děkuju za trpělivost, není lepšího rádce než prostor v mém srdci.

Říkali: „To nedokáže.” „Podívej jak vypadá.” „Nikdo tě tady nechce.” Každý ti řády káže, a pak zoufalství propadá, když popřeš jeho lekce. Mysleli, že jsou stráže, že jinak se víra rozpadá. A hle, jde to i jinak, tak přece.

Nepřestávej věřit na štěstí, Nepřestávej věřit na šťastné konce. Jdi dál dokud cítíš kotrmelce. A když se je naučíš, převezme vládu pochopení. Pak už ti cesta nebude ubírat síly.

Procházím městem lidé mě zdraví. Tak se usměju, ale můj mozek stále neví. Tvář je mu no..tak nějak povědomá, ale kam s ní? No nic, odcházím jak osoba nevědomá.   Školka, škola, letní tábory? Nebo snad někdo, kdo se mnou v dětství jezdil na hory? Plavání nebo turistické výlety? Možná to byl někdo známý od tety... Fascinují mě ostatní, že si mě pamatují, zatímco já po nich jen nesměle pokukuji. Tak sakra, vzpomeň si konečně. Ehm, a znovu nic. Ach jo, zase vypadám nevděčně. Další člověk, co o mě ví víc než já a moje paměť se znovu vyptává. Uff.... mozek hlásí, že netuší. A ego pouze hlesne: Neptej se na jméno, to se vážně nesluší. Školka, škola, letní tábory? Nebo snad někdo, kdo se mnou v dětství jezdil na hory? Plavání nebo turistické výlety? Možná to byl někdo známý od tety... Kolikátý už to byl zdvořilý rozhovor to je snad horší než pracovní pohovor, tam aspoň vím, co je daný člověk zač, zatímco tady totálně netuším... počkat, nebyl to...