Já živel - Peddy 33

Svět se změnil, ne že by se neměnil každým dnem, ale všímáme si toho, až když všechno běžné zmizí, až když jsme si cizejší než cizí. Když 2 m jsou jasná míra osobní zóny na veřejnosti i doma, když nám na okno zaťukala Korona. Když se u lavičky pouze lidi zastaví a zas jdou dál. Ani si nesednou a nesundají roušku, aby si natáhli ponožku nebo zavázali tkaničku. Když indiáni na Vánočních trzích nehrají, protože riziková aktivita je vystupovat živě. Když při zastavení na ulici schytáš tvrdé pohledy, protože nikdo už neví, co se může a co ne, a tak je vše podezřelé. Ve vzduchu je cítit strach, strach z neviditelné zodpovědnosti za něco, co nelze ovládat. Strach, který svazuje rozumu ruce, a nutí kárat i při pomlce. Jestli byl svět rychlý, tak teď je rozhodně uspěchanější, protože v zónách pro pěší se potulují maratónští chodci s distanční poruchou.

Věřit či nevěřit,  to je oč na celém světě běží.  Protože než - li  se naše mysl probudí  věříme intuitivně  a žijeme pro ně.  Pro koho jiného než rodiče,  co z toho je pravda,  neřešíme ani nepřemýšlíme,  jen běžíme rychlostí svět(l)a.  Jenže ať už věříme nebo ne,  tak stále běžíme a věříme.  Neboť nevěřit znamená,  věřit, že to není pravda.  A není lepší jen nějak podvědomě vědět? Rozum je tak nelogický nástroj... 

Ó Česneku, Česneku, proč jsi jen česnek! Zapři své jméno. Jen tvé jméno je mým nepřítelem. Ale stejně přivádíš mé chuťové pohárky do extáze svým tělem. Ať už jsi česnek, Kapulet či Montek.

Paradoxní situace na nás čekají v každodenní rutině i při výjimečných cestách mimo komfortní bublinu. Když mluvím o paradoxních situacích, mám na mysli takové situace, kdy snad ani neexistuje možnost, že by se tohle mohlo stát.  Loni jsem jela normálně k zubaři do Plzně, a když pominu fakt, že pro mě je jeden z těch největších hrdinství, tam vůbec dojet, tak vše proběhlo celkem hladce. Cestou zpátky jsem šla klasicky pěšky z centra na nádraží, jednak proto že jsem měla čas do odjezdu vlaku, a taky proto že miluji chůzi a moc nedávám cestu přecpanou tramvají, to už je ale zase jiná kapitola. Po příjemně loudavé procházce s dobrou hudbou ve sluchátkách jsem dorazila na nádraží. Při příchodu na tabuli ještě nesvítilo nástupiště, a tak jsem jako vždy čekala v hale, až se objeví číslo nástupiště u mého spoje. Užívala jsem si tedy komunikaci s přáteli na sociálních sítích se sluchátky na uších, alias jak jinak zabít čas, když se vám nabízí free wifi připojení. Po chvíli jsem zvedla hlavu...

Sestřih těch nejlepších záběrů z Únorového vandříku 2020 alias poslední výprava před pandemií... Tak se mrkněte a zavzpomínejte, jak bylo fajn být bez roušek 😢 Podrobněji popsanou celou výpravu naleznete v zápiscích Únorový vandřík

Jednou být středem  dění a  nemyslet   na  to, kdo se zas žení. Kdo dosáhl úspěchu a dal si   své jméno   na střechu. Být jednou ve   svém světě,  kde lidé neprahnou po internetě.  Kde   jsi jen  ty sám sebou,  a né  osobou  unáhlenou, kde nejsi mužem ani ženou.  Uprostřed usebrání bez cizích požehnání, Být u sebe  Uprostřed času ,  bez tebe  identito  pekla jen má  duše  se svlékla.

Kolenem mi prochází blesky  Prochází mojí duší a celým tělem,  Nepomáhají ani žádné arabesky  Nohu z plynu už mám delší dobu  a snažím se řídit dál bez návodu. Podívej, vždyť běžíš,  už teď jsi vítěz,  tak se nesnaž být Ježíš.  Neobětuj sebe za své chyby,  ale pro splnitelné sliby. To že to bude jiné,  neznamená,  že to nebude dobré. 

Už se zas brzo stmívá, tak řekni, co ještě zbývá? Vůně cukroví i jedlička v podkroví, Vánoční pohádky a úklid na plné obrátky, sníh za límcem nebo stopy ve sněhu. Nezapomeň taky na mrznoucí oblohu. Víš, že ještě někdo chybí?  No přece ten komu dáváš své sliby. Náš známý, svatý Mikuláš.