Já živel - Peddy 33

Proč když někomu poděkuju, ťuká si na čelo,  že to se prý nesluší pro jejich již slovy zničené uši. Proč tak málo lidí přijímá vděčnost, když si ji zaslouží o mnoho víc. Snad proto, že hledají jen něčí chtíč.  Proč když vyslovím díky, za to jací jsou, hned se zeptají, jestli se něco děje.  Když řeknu, že si jich vážím, tak se mi i někdy druhá strana podivně směje.  Za každým díky musí mít hmatatelný důkaz. Asi už na poděkování je zapotřebí mít průkaz.  A tak jsem asi blázen já, protože nemám sílu davu. Všichni jsme stejní oslové, ale hlavně ať neztratíme hlavu.

Udělej jeden krok, jen se přemluv a vykroč.    Nejsem žádný prorok, ale za prvním přijde druhý, až jednou najdeš konec duhy.  Znáš se, prostě si dej jenom šanci a zbytek odpadu skončí v ranci.  Cestou ho odložíš a už si na něj nevzpomeneš, když zemřeš, pak vykročíš jiným směrem.

Prospěšné věci se vejdou do 2 deci vína. Ač možná nerad,  ale právě v tom stavu si přiznáš, že neumíš zpívat. Životní moudra se linou sálem, protože víš, že nejen málem jsi už byl několikrát spálen.  Prokletá slova vidíš jak poeta, přestože okolí říká, že jsi popleta. Znáš soudržnost rozlitého mléka a do kolen tě nesrazí ani vyschlá řeka. Protože u 2 deci vína čeká další smír s nevolí a tvůj druh ve zbroji. 

Zajímavější nic není než to lidské snění, co se každou sekundou mění. Projít čelem lavinou a čekat, že mrazy jednou pominou.  Hm... možná jít vedle by mohlo jít v sedle a s většinou stejnou pěšinou.  Pche... tam už to znáš a umírals tam, tak nezapomeň na vyrytý autogram. Jen prorážej mořské vlny,  abys nebyl plná studna viny a mohl si v klidu koupit noviny.

Neříkej, co nemyslíš vážně,  těch žabomyších válek je víc než mraky. Slova jsou jak zaklínadla bez zrcadla, dokážou úplné zázraky před zraky všech nevěřících Tomášů.  Pochvalu si musíš zasloužit, ale nadávky  jsou zdarma k dostání na počkání. Chápeš jakou mají váhu?

Říkáš svůj názor, nad kterým ale někdo drží dozor.  Slyšíš toho našeptávače?  Je tu neviděn, neslyšen okolím, jen někdy říká:„ Dnes to povolím.” Ššš... jsem tu stále a víš,  že tě sleduji a kontroluji, ale vlastně jsem tvůj přítel.  Neboj se spolupracovat jen mě nepouštěj k moci, protože pak si nemůžu pomoci a propadám nemoci uspokojení, které nikde není. Jsem pak jak černá díra, co se sžírá a slintá, jak alkoholik u piva. Můžeš mě porazit, jen prosím nech si moji odvahu, jinak zoufalství získá převahu. Staň se někým bez mého otroctví, ať nenapíšeš další méněcenné proroctví. Jsem tvoje ego, jsem všude, když stavíš s bráchou lego, a když v zdrcadle posuzuješ další deko. Sleduj kolego, jak dostal jsi se daleko do zajetí, ale se mnou tvá křídla nepoletí.  

Sdílíš ty nejjemnější části tvého já, věříš a míříš i za hranice "přijatelnosti".  Zámek temnoty byl zlomen slovy já a ty. Svítá.  Halo, vy tam,   pojďte s námi rozpouštět těch pár vět, jak krutý je svět a to třeba hned.  Něco si tajíš,  však jak víš,  vždyť nejde najít před tím skrýš.  Bezpečí ti nesvědčí, neb pojídá tvoji svobodu, a pak jsi častován slovem nelida. Znáš to, společně nebo sám,   konečně to dám,  postavím se a projdu.  Klam?   Ne jen získáváš šarm  a temnota ztrácí další svůj gram.

Strach jak při boji na život a na smrt. Jsme přikryti závoji nejistoty a zrady. Víš jak to pokračuje,  když někdo z řady vybočuje. Buď ho umlčí a dostane "lekci" nebo v náručí víry se stane lídrem. Můžeš hrát v příběhu hlavní roli  nebo můžeš najít svoji skvělou pohádku.  Můžeš žít to, co hlavu bolí  nebo nalézt klid a zbavit se nepořádku.  Až to vyřešíš,  dej mi prosím vědět,  protože já stále někde mezi tím plavu.  A už celkem pociťuju těžkou únavu. 

Slepé nadšení když tě ožení ale pamatuj nic se nezmění. Protože to máme vrozený vyhledávat stereotyp. Láska je ale neoblomná, dokáže být zticha jako pěna ikdyž přijde další změna.

Ranní čajíček s ušima jako zajíček Nesmí chybět outfit v zrcadle  a napsat jak se mám SQĚLE, ikdyž filtr skrývá tváře pobledlé. Selfíčko s knížkou  a nakonec fotka s osobou blízkou.

Kdo nečte, vidí buď do lidí, a nebo skrz lidi.  Není to úplně o tom čtení,  ale o těch sdílených zkušenostech a o těch příbězích, které tvoří hlavní hrdiny. Každý člověk je také hlavní hrdina toho svého filmu, ale často neznáme jeho příběh do detailu, a to je právě ten kámen úrazu. Nejde umět všechno a stejně tak nejde znát všechno o všech. Stačí si uvědomit, že jsme na tom všichni stejně v tom jednom lidském hejně. 

Hluboký spánek bez říkanek ke ztrátě vědomí.   Cítím svůj dech v konečcích prstů jak šeptají: "Stůj, dál už nepluj. " Tělesná schránka chladne, až úplně spadne ladně  a vzniká kritická ranka. Skulinkou malinkou utíkám,  do jiné tajné skutečnosti,  vstříc nečinnosti.

Znám lidi, kteří s někým chodí, jelikož to nezvládnou sami. Znám lidi, kteří jsou zamilovaní, občas vypadají jak zfetovaní. Znám lidi, kteří mají lásku. Někdy je to prostě vidět a to ani nemusíte nic vědět. Znám lidi, kteří jsou sami, protože neumějí lhát a z partu lásky hrát. A pak jsem tu já. Zařaďte si mě, kam chcete. Já se snažím jen poznat sebe, až pak možná uvidím tebe.

Ti lepší nemají právo na jedinou chybu, protože jinak je zařadí k většině. Ti slabší také nemají právo na jedinou chybu, protože stejně si je pamatují podle chyb. Protože celý svět čeká právě na chyby, né na těch spoustu dobrých věcí kolem. Lidé si pamatují chyby a né lidi, jací doopravdy jsou. Potkáš-li člověka bez názoru, nebude to jen tupá ovce, která něco opakuje po kabelovce. Možná jen chápe,  že se všechno mění  a bere věci, jaké jsou teď.