Já živel - Peddy 33

Internet je jako vesmír, prostor nekonečných možností. Otázkou ale zůstává, jestli víc čerpáme  mi z něho nebo on z nás. A stejné je to se životem. „Život měříme příliš jednostranně; podle jeho délky a ne podle jeho velikosti. Myslíme víc na to, jak život prodloužit, než na to, jak ho opravdu naplnit. Mnoho lidí se bojí smrti, ale nedělají si nic z toho, že sami a mnoho jiných žijí jen položivotem, bez obsahu, bez lásky, bez radosti.” Tomáš Garrigue Masaryk

Šťastným závidíme a nešťastné litujeme. V každém případě tak ale nic nezměníme.

Procitám k lepším zítřkům, kdy dočkám se více lásky. Celý svět mě úplně pohltí i bez jakékoliv trapné sázky. Já jsem ty a ty jsi já, je to skutečnější než se zdá. Někdy stačí kraťoučký mžik a daná osoba tě něčím upoutá. Máš potřebu jí za to vzdát dík, ačkoliv nevíš proč, bouři rozpoutá. Bouři pocitů a myšlenek, které mají sílu dopingu. Najednou je všechno možné a to i bez úmorného tréninku.

Poučím se už někdy? Další sezóna další zranění. Proč to pro mě není znamení? Znamení o konci téhle etapy, jenže já se nevzdávám a své srdce lásce prodávám. Rozhodnutí, dobré nebo špatné? To nezjistím, pokud sebe zklamu a proto další a další mýty lámu. Zvedám se znovu a znovu jako fénix, co již nemá hlavu. Je to vždy nejdůležitější maličkost! Opět vítám do života další změnu a mě nezbývá než překonat vyšší stěnu.

Reagujeme, na co nemáme a na co máme, nereagujeme. To je klasická vlastnost člověka, když ho naprogramujeme.

Není divu že většina lidí, ať už dojíždí nebo žijí ve městě, jako je Plzeň, Praha, Ostrava a další, cestuje se sluchátky. Chceme se odpoutat od reality. Nikde totiž není člověk sám a všude je ve společnosti lidí, ať už je to v tramvaji, metru, vlaku, v obchodě, v práci, v restauraci, na ulici nebo třeba i na toaletách. Jednoduše řečeno město je jedna velká koncentrace lidí. Toto uskupení lidí, tvoří vizi dokonalosti, ale pravdou je, že má i spoustu nedostatků, ale to teď rozebírat nechci. Sluchátka, někdo je vidí jako kabel, někdo jako relax, nadhled, kouzlo neviditelnosti nebo třeba závislost. Všechno ale záleží na úhlu pohledu. Pro mě znamenají štěstí. Jsou totiž zprostředkovatelem hudby a ta jako jediná mi pomáhá pochopit sama sebe a vykouzlí mi úsměv na mé často zamyšlené tváři. Můj úsměv je ale také občas dost rychle zmražen, protože spousta lidí si myslí, že se sluchátky člověk neslyší. My, kteří používáte sluchátka, chápeme, že někdy je tomu právě naopak a dozvídáme se věc...

Běžím, běžím, utíkám, každý den je pro mě darem. Často stejně naříkám, proč se nespokojím s barem? Pak si uvědomím jednu věc, že jsem to vždycky já, kdo není tím, kým se zdá. Běžím, běžím, nedýchám, nestíhám žít teď a tady, protože moc pospíchám. Proč nezkusit cizí rady? Pak si zas uvědomím další věc, že jsem to opět já, kdo tápe a komu vůle upadá. Běžím, běžím, zastavuji, konečně nacházím pochopení. Svůj směr teď upravuji a lámu své zřejmé zaslepení. Teď vím jistě jednu věc, že jsem to pouze jenom já, kdo své štěstí ovládá.