Já živel - Peddy 33

Pozdě a příliš brzy, když mě to mrzí, vždy se nakonec něco zboří.  Nechytej prosím už mé slzy, ale mého ducha. Jak na to? Nemám tucha, možná pomůže minuta ticha.  Právě mlčení, to málo lidí ocení, ale je to k nezaplacení, když už kolem nic není.

Neuchopitelný prostor klidu který tě obejme sametovým šarmem. Dopsání tvých myšlenek co si žádají vlastní pozemek. Inspirace k životu a nalezení útěchy, překvapení jak červavé ořechy. Prázdnota života bez těch tónů jako hrůza z myší v očích slonů. Symfonie, balada, slaďárna, ironie a teskná nálada z nedávna. Bolest, zlost, zármutek, člověk by před tím neutek. Spojení duše s pocity a žádné zlé návraty. Pochopení, zlom, smíření a nové životní koření.

Lehký déšť dopadá na má ramena která ví, že jsem zraněna. Snaží se držet zpříma do posledního kroku. Dřív než vyslovím poslední sloku, zadržuji slzu v oku. Vzdávám se ti před tím, než zmizím a stanu se opět cizí.

Všechno co je ve mně i v temně, mě hřeje jako kouzlo půlnoci. Dám ze sebe všechno i to teskno, co mě topí a bodá jako kopí. Je to uvolnění mého světa, co nepopíše žádná rozvitá věta.

Myslíš, že se ti to zdá, ne jen se snažím, co to dá.  Víš, nejsem bezchybná a často dělám triviální přešlapy. Protože jsem to prostě já a peníze prostě někdy vyhodím z okna.  Nápady jsou skvělý realizace, mé sny oněměly a dopady?  Nech mě dát se dohromady :D

Kde jsou ty časy,  když jsem neměla bílé vlasy.  Kde jsou?? Nechybí mi, jen nevím,  jak a kdy odešly.  Slyším jen nářek mých svalů při posilování do úmoru.  Kde jsou ty noci,  když jsem sledovala anime i před Vánoci? Kde jsou?? Pamatuji si jen mnoho prozření v těch silných příbězích.  Schází mi motivace  to vzepření mé vůle a vášeň píle. Vyznat se ve zmatku, je jako nepoužívat při zvedání kladku.  Počkej, počkej,  co si to tu zas nalhávám tiše. Věci přijdou a odejdou  a duše je obejme nebo odjede.

Můžeš jít dělat všecho, co chceš, jenže pak zjistíš, žes ztratils čest, respekt, odvahu i rozvahu, což tě k šílenství dohání.  Můžeš snít, jak dlouho chceš, jenže pak zjistíš, že už jen řveš, obdivuješ, zoufáš a doufáš, že tě někdo zachrání.  Stačí ti jedno, nemusíš umět a zvládnout všechno sám. Stačí sundat masku a posílat energii dál.

Roztříštění mezi mnoho koníčků  bez konce našeho deníčku píšeme další teskný příběh.  Nemůžeme číst napřed  ani později  jen svůj příběh necháváme ve výprodeji.  Máme strach  vypustit odlišnost na povrch naší masky, co tvoří jen blesky.  Pohlazení lehkým vánkem nevnímáme. V řetězech se topíme  během třech ran pod pás. Hrdinský krok nás omámí jako kolemjdoucí neznámý bez potřeby vděku,  ač budí dojem,  že je na útěku.  Je na útěku  před přetvářkou  a nenechá se zpoutat jakoukoliv narážkou  či porážkou.  Prostě je jen sám sebou stojící na útesu  a jistým krokem  pokračuje k nebesům.

Je těžké žít, když tě řeže klid, slovy jsi strašně sweet jako bonbón ale v obalu.  Tak pardon že jdu pomalu, ale přejdu-li ve sprint, zabije mě proti wind.  Hoď mi nějaký doping, ať funguje aspoň dreaming. Nejde mi o styl ani o cash, spíš mi řekni, co vlastně chceš. Štěstí nebo happiness to ti ale nikdo neodnes. Nikdo ti to nedá, je to celkem věda.  Máš to, zvaž to, vytáhni to z hlubin, a pak už jen get in.

Když se smíříš s tím,  že nemůžeš všechno ovládnout. Že není perfektní chvíle, a že ti chybí víc než vůle.  Až přijmeš svět takový, jaký je, pak poznáš, že to je skutečná magie. Uvidíš, že život je dokonalý, stejně jako když jsme byli malí.