Já živel - Peddy 33

Schází mi ty letní rána, jehličí místo postele a splněné sny. Chybí mi ty nové motivace, nové známosti a nestálý domov. Schází mi ta druhá strana, krosna místo přítele a nekončící dny. Chybí mi myslet krátkozrace, stavy bdělosti zkrátka letní pohov.

Jsme bráni jako ovčí stáda, když nastane volební hon. Všude je to samá zrada a zvučných slibů jako zvon.

Všechno je přesně tak, jak má být, jen člověk je nespokojený, protože lidé nepřestávají snít. Sní si napříč realitou a nevidí pravou skutečnost. Není lepší  ani horší, je taková jaká je. I tohle je jen báseň s myšlenkou, pro někoho je křížovkou a pro někoho jen další tajenkou.

Sním či bdím, když postřehnu krásu, kterou nevidím? Jsem blázen já nebo okolí, když se nezabývám neštěstím a neprocházím slzavým údolím? Jsem nikdo, co na mě záleží? Kdo jsem? JÁ, tahle chvíle, ikdyž mi nevěří.

Miliony kroků ročně tak ještě jeden, proč ne?  Jeden krok jeden krok stranou, zaváhání nebo nepozornost? Nejde o emoci hranou. Náraz soupěřky vypadá nehezky. Mozek hlásí  dneska končíš. Adrenalin bolest hasí. Prej koleno hm tak jo, už mám sbaleno... Miliony kroků ročně, kdy bude další a zas chůzi začne? 

Nejvíce se bojíme toho, co chceme. Nebojíme se neúspěchu, ale toho, že se náš sen může splnit, že nebudeme vědět, jak se máme zachovat,....  Jde o to, že neumíme přijímat, kolikrát nejsme schopni přijmout ani pomocnou ruku od druhého, přestože je to někdo z rodiny.  Zkrátka se bojíme toho, že nevíme jestli budeme umět být šťastnými. Proto mnoho lidí raději zůstane nešťastnými, protože to už přece umí a HLAVNĚ PROTO, ŽE NEMUSEJÍ NIC UDĚLAT, NEMUSÍ SE POSTAVIT ČELEM SVÉMU STRACHU / SNU. „Pokud se nevěnujete také malým věcem, ztratíte i velké.”  Menandros

Člověk má jeden  neuvěřitelnej dar. Někdo myslí,  že to je  objem mozku a  inteligence. Nebo  5 prstů  a  chápavý palec. Nebo dokonce  nekonečná mysl  a  řeč.   Jiní zas myslí,  že jde  o empatii a  lásku. Tím darem je,  jen obyčejná naděje  a to,  že čas  smaže sílu bolesti.