Já živel - Peddy 33

S pocitem bezbřehé vděčnosti  kráčím krajinou.  Jsem tady a teď  zranitelný lidský tvor. Ve víru vesmíru nehledám už odpověď.  Úzkosti pominou,  neboť neexistují všednosti. 

Víš, co mi vadí? Když srdce neladí, když namísto důkazů, upadáš do mrazu, do bezcitných hádek jak falešnej sládek, jenž neřeší poctivost,  ale jestli má peněz dost. Zkus se jen zam yslet. Jak nesoudit napohled? Jak dostat se z království, kde soucit je bláznovství? Víš, co mě vytáčí?  Když veškerý pankáči, spadají do jednoho pytle,  že prý neumí myslet, je to jako tvrdit, že znáš všechny lidi. Myslíš, že je to hloupost? Spíš tvoje myšlenková posloupnost...  

🗿:                                                                         Bez hlavy s hromadou myšlenek čeřím vody bolesti, kráčím proti proudu a bojuji s úzkostí. Žádná skrýš. 💓:                                                                         No tak slyš, není útěku, sám zanikneš,  ty "proroku", jak nedůvěřivý oddenek.

 prosinec 2017  sloh na téma: Dopis Ježíškovi  Spousta lidí si píše Ježíškovi o hromadu pitomejch věcí, aby se mohli chlubit ve škole spolužákům. Neříkám, že jsem si nenapsala o mnoho zbytečných věcí, když jsem byla malá, ale rozhodně to nebyla tuna oblečení a nejdražší a nejmodernější technologické věcičky. Nevím přesně proč, ale možná by se to dalo vysvětlit tím, že co je pro mě jednoduché, tak to mě často nudí. A co si budeme říkat, právě nové technologie mají za úkol pomáhat a zjednodušovat všední život lidí. Takže když už jsem dostala nějakou takovou věcičku, tak jsem ji rozebrala, abych pochopila, jak to celé funguje. Jenže já prostě nemám v oblibě věci, co pracují jen podle návodu a nemůžu u nich zapojit moji fantazii. Každopádně vraťme se zpátky k hlavní podstatě této slohové práce. Co jsem si přála letos v mých 21 letech od Ježíška? Už si nevzpomenu, kdy jsem zjistila, že dárky nosí rodiče, ale asi mi to řekl někdo z kamarádů ve škole jako každému druhému. Let

Přeju si jen tak se rozbrečet smíchy  pustit ty zážitky na vzduch  Přeju si projevit dojetí  a nehrát si na tvrďase  Přeju si projevit trochu emocí  bez těch ohlasů: "Vrať se zpátky na trasu, ovládej se, jsi považován za kliďase."

Mimo dobu vánoční říkáme děkuji, jen když je potřeba Mimo dobu vánoční chodíme často na noční Mimo dobu vánoční nevnímáme svět kolem nás Mimo dobu vánoční spíme, až když nám padnou oči Mimo dobu vánoční dáváme úsměv za úplatek Mimo dobu vánoční si neřeknem, tak si odpočiň Mimo dobu vánoční zapomínáme na rodinu a přátele Mimo dobu vánoční míváme krizi středeční Mimo dobu vánoční nevidíme lásku Mimo dobu vánoční nedáváme lásku Mimo dobu vánoční přežíváme  a čekáme na DOBU VÁNOČNÍ.  ________________________________ Já miluju Vánoce,  jen mi prostě přijde škoda,  že často doslova žijeme jen těch pár dní v roce,  ale díky aspoň za ně. 🙏

V prázdné obálce  místo dopisu  prach a slzy. ~Řádky svazuje tajemství.~ Pero prolilo svoji zbylou krev v naději na můj poslední úsměv. ~Bylo to vážně přátelství?~ Snad, okolí si vyžádalo tu  jinou verzi.

V oceánu samých hříchů, pěstujeme pýchu. Pro lepší zítřky pro pocit jistoty, jež tvoří záplaty na každodenní šrámy. ... já vím ... Bohužel jsem v tom až po vlasy a .... souhlasím ...

termín: 4.5. - 5.5. 2019 cesta: Ošelín - Konstantinovy lázně            cca 29km účast: Emil, Linda, Ája, Klárka, Kačka, Majda, Já Jako tradičně jsme vyjížděli vlakem z Nepomuka (Já, Majda, Kačka), ještě než jsem si sedla, stihla jsem málem Majdu zabít krosnou a roztřískat si i guitalele. Na trase Nepomuk - Plzeň totiž začali jezdit nové vlakové soupravy (RegioPanter), kde je sice fajn víceméně bezbarierový přístup, ale totálně malé úložné prostory na zavazadla a menší sedačky. Jelikož jsme s sebou měli ještě pejsky, tak jsme si sedli tam, kde bylo nejvíce místa, to znamená u záchodu. Jenže tam zavazadlový prostor takřka není. Nad mojí sedačkou byly vidět klasicky dvě tyče, a tak jsem tam zvedla tu šíleně těžkou krosnu a prostě jí tam položila, jako by to byl nástavec na zavazadla. Ovšem mezi těmi dvěma tyčemi NEBYLO průhledné plexisklo, jak jsem se naivně domnívala. Ve skutečnosti tam nebylo vůbec nic než díra, a tak ta krosna s přivázaným guitalelem propadla až na sedačku, k

Meditací k dobrému srdci bez ní  moje duše zvrací. Sportovním mučením  k šanci pohybu, i když  padám na hubu. Bez cvičení,  umírá   moje snění   o lepším zítřku jak jed  čekající na talířku. Dávat hlavu do písku  jen svazuje ruce  ač doufáš,  že jednou  snad přijde revoluce .

Na konci pro lidskou unci  není třeba ničeho  jen Nietzscheho. 

Jsem stále na trati , avšak na jiné trase skřípe to, víc než by mělo a se slepou mapou sklouzávám zpátky do stejných kolejí topících se v oleji.

  Dej mi prosím andílku MIKULÁŠSKOU NADÍLKU .    Byl jsem hodný, poslouchal, občas bráchu rozcuchal.   Přesto bych však vážně řek, co jsem vyrost od plenek,   že si to fakt zasloužím, když očíčko přimhouřím.  ________________________ Budete večer taky takhle sebereflexní? 😅 👼🎅👹

Lidé si zvykli nebýt lidmi. Zvykli si nemilovat sami sebe a dávat lásku pouze za něco užitečného... Z odpovědnosti se stala hra na babu,  každý se pokrytecky brání, že za to může tamten, a pak zas ten...  Jenže pokud odmítáme spravedlivý trest, nemůže přijít ani odměna, natož vytoužená změna,  když z lásky se stala pouhá měna. V hloubi duše a le každý víme, že  nemůžeme něco šťastného začít  bez ukončené minulosti.

Z  recyklovaného  popela lepím drahokamy To ticho a my Utíkám někam nic jsem nesměla Zamykám to ticho Zamykám to 'my' Němé hovory žádný východ Odpočívám vždy,  když nemám(,)  PROČ ( ?) 

V některých chvílích  se ve mně cosi otvírá přestože vím, že to nevydrží ani do zítra. Ten impuls prostupuje každou buňkou v těle, jako kdybychom  již milovali naše nepřátele. Jako kdyby se z mého já stalo my. Ty temné seznamy a ponižující záznamy neúspěchů na vteřinu zmizely ve společném nádechu.

zpřetrhám  tu poslední pavučinu pomluv neb ze mě  stal se málem kokon lží, co už vůbec nevěří, že štěstí ještě udeří.

Ve chvíli, kdy jsem psala první část o mém zranění kolena Moje bojovnost mě občas srazí až na koleno , jsem ale ještě netušila, jak se může paradoxně tahle situace dále vyvinout. Po týdnu od zranění jsem s kolenem v ortéze navštívila spádového ortopeda. Ten mi vytáhl z kolena stříkačku a půl tekutiny s krví. Za další týden jsem měla jít na kontrolu a prý, že když to bude stejné, tak mě pošle na operaci. O týden později jsem přišla (přesněji doskákala) k ordinaci, kde bylo napsáno, že pan doktor zkolaboval, a že minimálně měsíc nebude ordinovat... Takže jsem po 3 týdnech "léčby" nevěděla v podstatě nic. Druhý den mě mamka odvezla k jinému specialistovi, který mi z kolene opět vytáhl přebytečnou tekutinu, a kde jsem se dočkala i rozsudku. „Je 50% šance, že vám ten přetržený zkřížený vaz sroste, zatímco vám bude srůstat ten natržený postranní vaz. Což by bylo úplně ideální, zároveň je to i šetrnější pro tělo než operace.” Po dalším měsíci ledování a válení se v posteli

Nespouštěj další cyklus utrpení, stejní herci, pouze  nové znění.  Kdo jsi , že si sám sebe dovoluješ soudit? Kdo jsi , že si sám sebe dovoluješ trestat? Co takhle s jedním přestat? Všichni lžou, to je fakt, tak  proč  popíráš to, že  lžeš sám sobě ? Zpozorni aspoň ve výrobě, zkus myšlenkový audit.

Nestačí to, je to málo za ještě víc  jako poslední měsíc.  Snaha být nejlepší verzí mé osoby, jenom mění podoby... Bolí to.  Co když nespím?  Co když už nesmím?  Bojovat za lásku nemá cenu, stejně tak vzdávat se lásky. Chtít bolí  a nechtít taky,  protože  nemůžeme jen tak zvolit. 

Všeobjímající definice skrývá krásu života. Není  to  o tom "Chci více". Je to v tichém zírání, že i to týrání někdy nezraní, a že vše je tak, jak má být. Tak  zapomeň  na tu sebevražednou misi, nebo se připravíš o štěstí , které tvé temné časy věští.

Možná se vyhýbám radosti,  a možná se miluji pouze v propasti.  Žádná věc totiž není nemožná  protože i vesmír ,  jež na stůl položil obnos citů,  někdy prohraje,  neboť se vytratí do úsvitu.  

S odstupem časové osy zapomínáme na přesčasy,  na bolesti i stesk,   na známosti,  ba i na výplatní šek.  Ani opožděný letošek  nesundáme z rohožek před vchodem. Jen na ten svůj letmý úsměv chytneme celé hejno zážitků  z tiché minulosti .