Cesta do Černé Hory 6. část - cesta k moři

Termín:  19.8. - 27.8. 2018
cesta: Bijelo Polje --> Kolašin, den v Baru a den v Bělehradu
         -  přes National park Biogradska Gora (výstup na Crna Glava 2319 m n. m.)
         - cca 70 km, 5 dní terén, krosny (cca 28kg)
účast: Barča, Já, Klárka, Majda, Vítek

Celkový souhrn: Cesta do Černé Hory - video
Předchozí část: Cesta do Černé Hory 5. část - dny v horách

24.8.2018

Po ranní každodenní rutině jsme si naší trasu zkrátili přes louku a pokračovali po cestě, která vedla přímo do města Kolašin. Když už jsme měli celé klesání skoro za sebou, dali jsme si ještě v lese oběd, a pak jsme vylezli kolem něčí zahrady na silnici, kudy vedla naše červená stezka. Bylo zajímavé, že moc obydlí nemělo ohrazenou zahradu, a tak jsme si dovolili vzít si pár ostružin, kterým nešlo odolat, protože se u pěšiny úplně nabízely.

 nelze projít bez ochutnávky, ostružiny velké jako kaštany

První obchod jsme vzali útokem po pěti dnech v horách a dali jsme si nanuka a pivo jako desert. Prošli jsme si město, které vypadalo jako typické horské středisko a na turisty tu byli víc než zvyklí. Na náměstí jsme si koupili pár suvenýrů a Majda s Vítkem pak šli koupit jízdenky na nádraží, abychom mohli dojet k moři, jak jsme měli v plánu.

 v zimě to tu musí být taky skvělý :)

Já s Barčou a Klárkou jsme čekali na menším náměstíčku, kde se potulovalo několik psů. Bylo vidět, že je to tu běžné, a že žijou z toho, co najdou nebo co jim lidi dají. Takže Klárka jakožto největší milovník zvířat z naší party, vyndala šunkovou pěnu, kterou jsme ji zakázali jíst, aby jí nebylo špatně, když měla pár dní problém se žaludkem a nakrmila s ní jednoho psího žebráka. Vtipné bylo to, že když Klárka uklidila ten obal do koše, hafan se „na pána” zvedl na zadní a z toho koše si ten obal vyndal a odnesl si ho někam stranou.

 

 výzdoba jak z Pána prstenů...

 asi zřejmě „Pán odpadů”

Po necelé hodině se vrátila Majda s Vítkem s informacemi, že na nádraží je taky pitná voda jako na menším náměstíčku, a že jízdenky se prodávají ve vlaku. Do odjezdu jsme měli ještě asi dvě hodiny, tak jsme se rozhodli zajít do místní restaurace. Já, Vítek a Majda jsme si dali jejich typické jídlo Cicvaru, což je kukuřičná kaše se sýrem. No byl to zážitek, co budu říkat, ostatně fotky mluví za vše.

jídelní lístek - tradiční pokrmy

  Cicvara s jejich chlebem

 Zas tak špatný to nebylo,  

i když Majda očividně zastává opačný názor.

Po nabití mobilů a zaplacení, jsme si ještě v samoobsluze dokoupili jídlo na cestu vlakem a vyrazili na nádraží. Šli jsme asi tak 30 minut a mírně do kopce. Na nádraží jsme si sedli na trávu vedle peronu a hráli jsme společenskou hru Times up, aby nám to čekání rychleji uteklo.

Za chvíli vyšel z nádražní budovy, kde z části byla udělaná hospoda, starší chlápek a ptal se, odkud jsme, kam jedeme, a že tam kde sedíme, často lezou kobry. Během konverzace jsme pochopili, že si dělá srandu. a že chtěl, abychom si něco dali u něho v hospodě. Zajímavé je, že jemu něco říkal název Viktoria Plzeň, zatímco pro nás byli jeho názvy fotbalistů a klubů španělská vesnice.

Podle jízdních řádů, co jsme našli v Čechách, tak jsme měli odjíždět asi v 18:35, ale tam jsme zjistili, že vlak jede v 19:20 a navíc ještě ten vlak stál 30 minut ve stanici. Těžko říct, jestli šlo o zpoždění nebo tam ten vlak takhle stojí normálně.

Jakmile jsme se konečně rozjeli, nabrali jsme docela vysokou rychlost a vagón se celý začal třást, to už nás ale nemohlo vyvést z míry, protože blízkost vidiny moře s krosnou na zádech, byla už strašně blízko. Dokonce už nám ani nevadilo, že tam všichni ve vlaku kouřili. Ostatně s tím už jsme počítali, protože už když jsme jeli vlakem ze Srbska, tak taky totiž nikdo nedodržoval jejich ceduli na každých dveřích: „Zákaz pušenije.”

Cesta vlakem trvala asi dvě a půl hodiny, a tak jsme hráli takové ty klasické stupidně zábavné hry jako je „Panáček pán, Kolik ovcí přešlo přes most, Co si vezmu s sebou na pustý ostrov nebo Križót nekrižót.” No museli jsme vypadat fakt divně, protože se tam v jednu chvíli z našeho kupé ozýval hlasitý smích a jen 2 slova, križót nebo nekrižót.

Později jsme zjistili, že svět je fakt malej, protože vedle nás v kupé seděli taky Češi. Došlo nám to ale až při jejich výstupu v Podgorici. Samozřejmě jsme je velice vesele a hlasitě pozdravili z otevřeného okna. Vypadali dosti překvapeně, ale spíš to bylo díky našemu rozjařenému nadšením. Průvodčí nás přišel zkontrolovat až v Podgorici, a přestože jsme mu řekli, že jedeme z Kolasinu, kde byla pokladna zavřená, mile nám naúčtoval jízdenku jen z Podgorici do Baru.

Při příjezdu do konečné stanice Bar asi v 21:30, už před vlakem postávali taxikáři a oslovovali své potencionální zákazníky. My jsme se rozhodli jít pěšky, protože jsme netušili, kde přesně budeme spát. Po noční pěší prohlídce města jsme dorazili k pláži, kde jsme měli v plánu přespat. Jenže se zde zrovna konali nějaké oslavy, no zkrátka úplně šílená velkolepá párty podél celé pláže. 

 konečná stanice

Po prozkoumání pár parků jsme naše dilema s přespáním rozsekli nonstop hostelem, na který jsme náhodou narazili. Takže asi v půl dvanáctý jsme se každý osprchoval, a pak jsme si už užívali spánku v měkké a voňavé posteli.

Ráno nás ale výhled z balkonu dost překvapil ... Cesta do Černé Hory 7. část - plážová pohodička