Nechceme odejít

Rozum říká,
proč jsem tady,
moc horka,
a pak zas moc mrazu. 

Vždyť já sem nechtěl,
jenom samé nepříjemnosti
jako bolest a posměch. 

Každý den je jiný a večer
únavou upadám do rajské zahrady.
Odpočinek je jen přípravou na další boj.
Jenže neustálý tlak mi připomene, 

že stále zvedám málo činek. 

S nočními běsi neválčím,
jen se schovávám kdesi
mezi snem a bděním,
ač vím,
že tím je nezměním. 

Pak si pod vahou vesmíru zvyknu víc,

než by bylo zdrávo, 
zamiluju si každou maličkost
i pády svého příběhu
při čekání na něhu. 

Vnímám to, co je
a cením si veškerých událostí,
tvorů a rozhovorů. 

A když se pak dostanu do souznění,
kdy jsem veden volností času, 

pak odmítám odejít a přijmout spásu. 

Celá cesta tímto světem
je jen o přijímání,
nic víc, nic míň,
protože po přijetí
vždy naše bytí další mapu chytí.