Zkrátka mám fakt šikovný ruce

Loni v létě jsem byla s pár známými na kolech na Šumavě. Spali jsme v jednom kempu ve stanech, ze kterého jsme každý den vyjížděli na jiný okruh po okolí. Zkrátka to vypadalo na klidný fajnový týden, ale ...

První den po ujetých pár kilometrech jsme zastavili v nějaké hospůdce na oběd. Ovšem když jsme chtěli odjet, kamarádka měla úplně prázdné zadní kolo. Takže jsme vytáhli lepení a po 15 minutách zápasení, samozřejmě já byla celá černá od řetězu, jsme znovu pumpičkou nafukovali duši. Ovšem tento pokus byl zbytečný, protože díru jsme sice zalepili, ale do 2 minut byla zase prázdná, protože už byla stará a zpuchřelá. Tak jsme se rozhodli vyměnit celou duši, ale problém byl, že všechny náhradní duše měli větší průměr ventílku než byl otvor v plášti.
Naštěstí někdo z naší skupiny ten den zůstal v kempu, takže pro kamarádku přijeli autem a odvezli ji i s kolem. Zbylá část skupiny včetně mě, dokončila naplánovaný okruh a dojela na kolech do kempu.

V tu dobu jsem hrála asi půl roku na kytaru, a tak jsem ji přibalila s sebou, aby jsme si večer u ohně zazpívali. Měla jsem ji celý první den v autě, protože stany jsme stavěli až večer. Jenže když jsme se vrátili, po vyndání kytary z obalu na mě čekalo takové nemilé překvapení. Přes den bylo cca 30°C a moje kytara byla celý den v autě, kde bylo určitě mnohem víc, takže se mi odlepila kobylka se strunami (to dřívko dole na kterým jsou přivázaný struny). Takže hned první večer byla kytara nepoužitelná.

Druhý den jsem jela autem s kamarádkou do nejbližšího servisu na kola, aby jsme koupily novou duši. Cestou jsme se ještě zastavily v supermarketu, kde jsme koupily rohlíky a já samozřejmě nějakou super sadu lepidel na dřevo. Takže po zprovoznění kola jsme znovu vyrazili na celodenní výlet. Ještě  ten den jsme vymotávali gumicuk opět ze zadního kola, ale už někomu jinému v naší skupině. Zápasili jsme s tím asi půl hodiny, ale i to jsme taky nakonec dokázali zprovoznit.

Když jsme se vrátili tak jsem vytáhla kytaru a po dlouhém pročítání návodů (které samozřejmě nebyly česky) na lepidlech jsem zvolila jistotu, přesněji vteřinové lepidlo.

Po mnoho vteřinách, dobře spíš mintách, zápasení a přilepení i mého prstu k části kytary, jsem nakonec zvítězila. Kobylka držela a moje prsty byly zase jen moje a já si oddechla, takže to vypadalo, že si ten večer i něco zazpíváme u táboráku.

Tahle naděje vydržela přesně asi tak 15 minut, když jsem měla naladěné skoro všechny struny až na poslední e2. Stačilo jen poslední přitažení ladícího kolíku a všechno by bylo dokonalý, ale struna jen tiše zasvištěla vzduchem a všechna moje snaha byla zbytečná. Takže ani po obětování mého části prstu jsme ten týden nezahrála na kytaru ani akord, protože jsem s sebou samozřejmě neměla náhradní stunu.

Takže to dopadlo tak, že jsem pomohla opravit dvě jízdní kola, ale mojí kytaru, přes veškeré úsilí a investici do lepidel, jsem zprovoznit nedokázala. Aneb když je někdo prostě neschopně zručnej jako já...


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chyby jsou prostě vidět víc

Puberťácká cesta to school