Paměť mi neslouží

Procházím městem lidé mě zdraví.
Tak se usměju, ale můj mozek stále neví.
Tvář je mu no..tak nějak povědomá,
ale kam s ní?
No nic, odcházím jak osoba nevědomá.
 
Školka, škola, letní tábory?
Nebo snad někdo, kdo se mnou v dětství jezdil na hory?
Plavání nebo turistické výlety?
Možná to byl někdo známý od tety...

Fascinují mě ostatní, že si mě pamatují,
zatímco já po nich jen nesměle pokukuji.
Tak sakra, vzpomeň si konečně.
Ehm, a znovu nic.
Ach jo, zase vypadám nevděčně.

Další člověk, co o mě ví víc než já
a moje paměť se znovu vyptává.
Uff.... mozek hlásí, že netuší.
A ego pouze hlesne:
Neptej se na jméno, to se vážně nesluší.

Školka, škola, letní tábory?
Nebo snad někdo, kdo se mnou v dětství jezdil na hory?
Plavání nebo turistické výlety?
Možná to byl někdo známý od tety...

Kolikátý už to byl zdvořilý rozhovor
to je snad horší než pracovní pohovor,
tam aspoň vím,
co je daný člověk zač,
zatímco tady totálně netuším...
počkat,
nebyl to náhodou náš prodavač?

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Puberťácká cesta to school

Chyby jsou prostě vidět víc

Zkrátka mám fakt šikovný ruce