Znáš-li správnou odpověd, tak mluv, jinak mlč!

Za těch 5 let na základce pak 8 let na gymplu a momentálně nějakej ten semestr na vysoký, mám pocit, že jsme strašně zabedněná a nepřející společnost. Nevím, ve skutečnosti tomu tak nemusí být, ale jde spíš o pohled jedince.

Ve škole po nás chtěli jen jednu správnou odpověď, protože tak fungujou testy teda mimo matiky a možná fyziky. I když u těchto předmětů se často učíme jen postup a je nám jedno, proč tomu tak je, protože prostě není čas, pochopit to do hloubky. To by se člověk musel vážně zabývat učením každý celý den i přes víkendy a volna. To že se učíme někdy až moc a často zbytečných informací je jasné asi každému, ale jde o to, že pokud neřekneme správnou odpověď jsme považováni za hlupáka.

Posměch, stud, znemožnení před ostatními a nakonec to nejhorší další důvod pro projevení se našeho zlého ega. Možná to vypadá, že tady dělám z mouchy velblouda, ale právě na těchto velkých maličkostech záleží, protože se nabalují a nabalují, a my se potom dostaneme do bludného kruhu, ze kterého nemůžeme najít cestu ven.

Řekněme, že zlé ego má opravdu každý, jenže málo kdo s ním umí pracovat, a proto s ním často místo toho bojujeme. Jenže tenhle boj nemůžeme vyhrát, čím víc se s ním snažíme bojovat, tím víc nám ukazuje, jak jsme bezmocní a neuvěřitelně slabí.

Ukažme si to na pár situacích:

Představme si, že jsme ve třídě, kde sedí 25 dětí. Učitel položí otázku a čeká, až se někdo přihlásí a vyvolá některého ze žáků se zdviženou rukou. V tomto případě řekne-li vyvolaný špatnou odpověď, dává šanci ostatním. Takže vlastně všichni, kteří se hlásí, když nejsou vyvoláni jako první, si doslova přejí, aby vyvolaný odpověděl špatně.

Druhá situace je když se nikdo nehlásí a učitel vyvolá náhodného žáka. Takže nikdo nechce být vyvolán, protože se bojí, že nezná správnou odpověď.
Zde právě nabírá na síle naše zlé ego, ten hlas uvnitř který vám řekne kdyby vyvolaný odpověděl, co si doopravdy myslí, riskoval by tím, že odpoví špatně. Takže by se mu mohla většina třídy smát, tím by se veřejně ponížil a vyučující by ho ještě napomenul, že nedává při hodině pozor. Proto často zvolí univerzální odpověď: Já nevím.

Třetí situace nastává ve chvíli, když se nikdo nehlásí a vyučující nechce vyvolávat (například přednášky). Celá posluchárna zpozorní, protože přednášející najednou přestal mluvit a čeká na odpověď nějakého odvážlivce. Málokdy se někdo snaží odpovědět, protože jak víme, je zde risk špatné odpovědi. Většinou se snaží odpovědět někdo, kdo dává pozor, ale často odpoví tak potichu, že ho sotva tazatel slyší. V případě správné odpovědi, vyučující často kárá odpovídajícího za to, že mluví potichu, když je to správně. V případě špatné odpovědi někteří přednášející se dokonce ptají kdo to řekl a po přihlášení dotyčného dodá, ať už takový blbosti nikdy neříká.

Samozřejmě určitě všichni znáte to trapné TICHO které nastane po otázce:„MÁTE NĚKDO NĚJAKÉ DOTAZY?”. Ano, podle mě je právě tohle ten důvod, proč se většinou na konci hodiny nikdo na nic neptá. Protože se jednoduše bojí. Bojí se toho, že by položil nesmyslný dotaz. A troufám si tvrdit, že díky tomu ztrácíme zájem o téma, a pak logicky ani nedokážeme generovat otázky k věci.

Jenže za těch xx let si člověk na tohle prostředí zvykne a chová se tak i v reálném běžném životě. (rozhodně jsem se v takovýchto situacích mnohokrát ocitla, a právě proto o tom píšu). Takže tímto podceňováním sami sebe zaháníme do kouta a snažíme se splynout s davem. Proto učitelé mají často sice správný pocit, že studenty nic nezajímá (a pak to neumějí), jenže ono by stačilo občas vážit slova a to myslím z obou stran, protože někteří mají vážně hloupé dotazy, co si budeme říkat... Jednoduše jako na celém světě, tak i tady by pomohlo trochu více pochopení a upřímnosti.

Pak jsou tu ještě Ti, co se přeci jen snaží "dostat výš", nebo-li projeví svůj zájem, pak bývají označováni za kariéristy nebo sobce. Většinou tomu tak ale není, možná někdo více vydělává nebo je slavný, ale to jsou často jen vedlejší bonusy. Hlavním kritériem ale pro ně je, že dělají to, co je naplňuje. Věřili svým snům a dokázali to, o čem si jiní mohou jen nechat zdát. Proto nedejte hned na každý drb, co se o nich říká, protože ta práce a úsilí, které museli vynaložit, nikdo nevidí. Místo závisti si proto radši začněte věřit, že když to dokázali jiní, dokážete to taky.


Komentáře

  1. Tak po dlouhé době jsem narazila na článek tohoto typu. Jsem moc ráda, že jsem měla možnost si jej přečíst. Je to moc moc moc hezky napsané a tato úvaha se vážně cení.
    Děkuji za zamyšlením se nad tímto tématem. V hodně řádcích sem viděla sama sebe.

    #YourVee

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji, jsem ráda, že článek podněcuje k zamyšlení :) Mnoho lidí si myslí, že toto téma už dávno není problémem ale osobně si myslím, že to jen nevidí.

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chyby jsou prostě vidět víc

Puberťácká cesta to school

Zkrátka mám fakt šikovný ruce