Večerní hluboké rozhovory

Miluju ty rozhovory, kdy popisuju svoji situaci druhému a vlastně je mi jedno, co si o mě bude myslet, protože jsem obvykle ve slepé uličce. V místě ze kterého se nemůžu pohnout dopředu, dozadu ani ustoupit do strany.

V takové podobné situaci jsem se nacházela v nedávné době. Je jedno, o co se přesně jednalo, ale zásadní byla reakce druhé strany, která zněla takto:

„Vždyť to miluješ .... A chceš v tom pokračovat nebo ne?! Tak nechápu, kde je pak problém.”

Jiný člověk mi zase řekl:

„Ty nemáš vůbec jednoduchej život ... není to málo, ale né zas tak moc, když je to pro tvé zdraví ...tak ať ti to vyjde a hlavně se opatruj.”

Načež já jsem odpověděla, že můj život je vždycky složitej ...
Chyba, to co jsem odpověděla, totiž nebyla pravda, ale jen mé přesvědčení. A když je člověk o něčem přesvědčený, tak to ani jinak vidět nemůže. Tímto přístupem si totiž lze uzavřít všechny další možné varianty.

Další rozhovor byl s člověkem, kterého jsem neviděla asi 2 roky:

„Jak tak na tebe koukám, tak se vlastně nic nezměnilo, co? Pořád studuješ a zas máš nějaký „super” zranení ze sportu.”

Tohle mě donutilo se zamyslet, dotyčný měl vlastně pravdu, ale už neviděl tu dvouroční cestu a ostatní věci, které se změnily úplně od základu.

Co z toho plyne?
Že nikdy není pozdě na změnu a i když jsem se ještě nerozhodla, tak vím, že jsou i jiné možnosti, jak pokračovat v tom, co mě dělá tím, kým jsem. Protože když vám doporučený postup přezevšechno nejde, tak si zkrátka najděte svůj, který vás dovede přesně na to místo, kde chcete být.

Je to jen na Vás. 

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Puberťácká cesta to school

Chyby jsou prostě vidět víc

Zkrátka mám fakt šikovný ruce