Možná jste hypersenzitivní i vy, je nás prý dost.

Někdy si říkám, že je to ale sakra divný, bát se věcí jako je ohňostroj nebo palička na maso. Ano možná většinu lidí nabíjí jít na nějakej fesťák, co je pěkně nahlas, mě to ale strašně vysiluje, a pak jsem den až dva úplně nepoužitelná. Pravdou ale je, že ten rámus bolí tak, jakoby mi někdo zatloukal hřebíky do hlavy...

Proč se mi skoro zastaví srdce z toho, když se někdo dusí?
Možná proto, že mu nemůžu nějak víc pomoct.

Snažím se každý den pochopit každou mojí sebevětší či menší podivnost,
problémem ale je, že když jednu věc pochopím, objeví se další.

Proč nedokážu doopravdy vyjádřit jak se cítím?
Nejspíš proto, že většina lidí to cítí jinak...takže i když popíšu to jak se cítím, druhý si to stejně představí jinak něž já.

Proč mám pro ostatní daleko víc pochopení než pro sebe? 
Hm, to je asi nejtěžší oříšek.
Možná že jeden z hlavních faktorů bude snaha společnosti věci škatulkovat a nějak je zařazovat, jenže já nechci mít miliardu škatulek a při představování je říkat jako nazpamět naučený seznam.

Preferuju oslovení jménem a né škatulkou, děkuji. Sakra lidi jsme lidi a né věci! Mnoho lidí si totiž myslí, že když se řekně jo to je ten vegan, vegetarián, vesničan, fotbalista, anorektička, novinář, homosexuál, youtuber, muzikant, sociofobik, autista nebo mnoho dalších, že dotyčného zná. 

NE PODLE ŠKATULEK VÁŽNĚ NEMŮŽETE ŘÍCT, JAKÝ ČLOVĚK DOOPRAVDY JE.

Jednu věc vím jistě, už nikdy nedopustím to, aby ve mě druzí vyvolávali pocit studu jen kvůli tomu, že něco cítím nebo necítím stejně jako oni, protože to je to, co mě činí tím, kdo opravdu jsem. 

Člověk by měl mít odvahu podívat se do zrcadla, usmát se na sebe a říct si:
„Hej klídek kámo, já tě chápu, vím co zažíváš.”

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Chyby jsou prostě vidět víc

Puberťácká cesta to school

Zkrátka mám fakt šikovný ruce