Moje bojovnost mě občas srazí až na koleno


Byla polovina prázdnin já měla vše splněné (bílení, štípání dřeva, brigáda, škola), a tak jsem vyrabovala skleník nakrájela zeleninu a se sbalenou krosnou jsem šťastná přisedla na vlak do Jindřichova Hradce, ve kterém seděly už mé spoluhráčky z florbalového týmu. Cesta trvala asi 3 hodiny, ale nálada byla skvělá a my si vystačily s jedním balíčkem Prší.

Po ubytování jsme se přesunuly do šaten v hale, kde jsme se připravily na první zápas.
Na hřišti bylo vše dokonalé, zahřátí, rozcvička, příchod na střídačku, pokřik a úvodní písknutí rozhodčího. Po 5 ti minutách hry jsem se konečně dostávala do svého tradičního herního transu, když přišla osudová rána...

Vybojovaný balónek u mantinelu, moje dravost a tah na bránu stoupal, zaváhání. Těžiště na jedné noze a zezadu na mě přistálo dalších třeba 70 kg. Protihráčka mě doslova přeběhla, což jsem zjistila až ze záznamu. Jediné, co si pamatuju, je zpomalený záběr a pohled na koleno jak z filmu, brutálně hlasité křupnutí a prolomení kolena....  Nejdříve jsem nechápala, proč jsem se ocitla na zemi. Soupeřka se mi omlouvala, že mě nechtěla sundat, a tak mi došlo, že mi na zem pomohla očividně ona. Celkem překvapivě rychle jsem se zvedla, přestože jsem věděla, že tohle NENÍ ROZHODNĚ V POHODĚ (poz. přátelé o mě tvrdí, že u mě je všechno v pohodě, prej je to moje životní fráze) a dokulhala jsem na střídačku.

Po pár krocích už mimo hřiště, s myšlenkou, že to chci jít zkusit na hřiště, moje koleno zaujalo takovou pozici, že mi projela bolest celou nohou. V ten moment ze mě vypadla jen věta: „Ty vole, tak tohle vážně nedám!” Na řadu přišel kelen, stahovák a zdravotnice mi samozřejmě doporučila cestu na pohotovost.  Tam mi dali ortézu, berle a samozřejmě optimistický výhled na hodně dní dopředu.
Behem té hodiny mi bylo jasné, že v pondělí (za 2 dny po skončení turnaje) rozhodně neodjedu na týdenní vandr na Slovensko a že padne i vodácký zářiový víkend. Vzala jsem smířeně mobil a následoval nepříjemný telefonát domů, a potom kamarádce se kterou jsem právě vandr plánovala. Situace se naštěstí vyřešila jak nejlépe mohla, jedna členka naší výpravy na Velkou Fatru přemluvila svoji kamarádku, která jela místo mě a já tak nemusela rušit rezervaci lehátka do vlaku.

Během těch 2 dní jsem byla schopná prochodit berle a trochu hodně si s nimi rozedřít kůži pod rukama. Kdo už berle měl, tak určitě ví, o čem mluvím...

Když jsem dorazila domů, byla jsem vděčná za má předchozí zranění ( 2x zlomená noha), protože mi po nich zůstaly francouzské hole. Následující prosezený týden jsem například rezervovala lístky na vlak na Slovensku a díky fotkám, které mi přátelé posílali, jsem měla pocit, jako kdybych aspoň částečně byla s nimi. Od televize jsem jim také jeden večer dělala sportovní online přes facebook, protože Plzeňáci drží při sobě i na dlouhou vzdálenost - Viktorka Plzeň ;).

Ach, koleno koleno, proč jen jsi ještě nefunkční koleno?! :D

Co dodat trochu jsem si připadal nejdříve jako invalida, pak jako cestovní kancelář a nakonec sportovní komentátor. Každopádně jsem měla alespoň nějaké rozptýlení, když už celý den člověk musí sedět nebo ležet s nohou nahoře. Někdo by řekl, že to je smůla, ale já si jsem celkem jistá, že všechno se děje z nějakého důvodu, a proto jsem právě tam, kde mám být.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Puberťácká cesta to school

Chyby jsou prostě vidět víc

Zkrátka mám fakt šikovný ruce